Na, vem si ji! Marně jsem tě poslouchala! křičela neznámá žena.
Vychovávám dceru, kterou porodila milenka mého muže. Ano, čtete správně. Někdo si možná pomyslí, že jsem pomatená žena a potřebuji léčit. Ale prosím, vyslechněte můj příběh až do konce.
Byl rok 2005, s Alešem jsme měli rodinu a vlastní podnik. Můj muž vlastnil několik potravinových obchodů, zboží dovážel z Polska, Itálie a Německa. Jeho práce mi umožňovala nezaměstnávat se a věnovat se plně domácnosti. Tím spíš, že jsme tehdy měli pětiletého syna Matěje. Celou jsem se oddala jeho výchově a péči o domácnost. Aleš měl vždycky doma čekající domácí bramboračku, knedlíky nebo závitky. A samozřejmě dokonalý pořádek.
Všechno se však zhroutilo v ten prokletý večer. Vraceli jsme se domů od přátel, Matěj už v autě spal. Když jsme přijížděli k domu, všimla jsem si, že Aleš začal být nervózní. Před bránou stála mladá dívka a v náručí držela růžovou deku. Jakmile jsme vystoupili z auta, přiběhla k němu:
Na, vem si ji! Marně jsem tě poslouchala a nešla na potrat!
Zírala jsem na ni jako přikovaná. Aleš také nechápal, co se děje.
Nechci ji vidět ani slyšet! Nesmíš mi volat ani jí o mně říkat!
Stála jsem několik minut v mrazivé vánici. Někteří sousedi už vykukovali z oken, přitahováni křikem. Jen Aleš mlčel a pevně svíral tu růžovou deku.
Pojďme dovnitř, nemá smysl tady stát. Všechno ti vysvětlím
Jak se ukázalo, ta dívka byla naše bývalá zaměstnankyně, která před rokem odešla. Důvod, jaký asi tušíte.
A co s ní budeme dělat? zeptal se tiše Aleš, když opatrně položil holčičku do postýlky.
Jak co? Vychovávat ji. Je to přece tvoje dcera.
Dohodla jsem se s lékaři za úplatek, aby mi do zdravotní dokumentace připsali falešné těhotenství. Holčičku jsme pojmenovali Tereza. Necítila jsem k ní nenávist ani jiné negativní emoce. Prostě jsem pochopila, že dítě za nic nemůže. Proč bych měla nenávidět dvouměsíční miminko?
Alešovu zradu jsem mu dlouho nemohla odpustit. Chodili jsme k psychologovi a dokonce uvažovali o rozvodu. Ale čas, jak se říká, zahojí rány. Viděla jsem, že se můj muž opravdu kaje a snaží se znovu získat mou důvěru. Nevrátila se přes noc, trvalo to roky.
Náš syn Matěj Terezu miloval. Neustále si s ní hrál, vozil ji v kočárku na procházky a chlubil se kamarádům, jakou má krásnou sestřičku. A nikdy nedovolil, aby jí někdo ublížil.
Uběhlo osmnáct let. Tereza vyrostla a je Alešovou živou kopií. Dokonce i čenichá stejně, když chce kýchnout. Říkala jsem jí svou vlastní dcerou. I když někteří sousedé dodnes rádi pomlouvají a křivě se na nás dívají, když jdeme kolem.
Minulý týden Tereza oslavila plnoletost. Rozhodli jsme se, že nejprve oslavíme v rodinném kruhu, a pak půjde s přáteli do kavárny. Sešli se tchánové, moji rodiče, kmotři. A nečekaně se objevila nová hostka Terezina matka.
Co tady chceš? procedil Aleš mezi zuby a odvedl ji za bránu.
Jak co? Jsem tu za svou dcerou. Kde je Viola?
Nejmenuje se Viola, ale Tereza. Co od nás potřebuješ?!
Proboha, nemohli jste jí vybrat lepší jméno? Přivezla jsem jí dárky. Kosmetiku, nový telefon. Kde je?
Poslyš, ona má rodiče. Ty jsi pro ni nikdo. Vzpomněla sis na ni až po osmnácti letech? Kde jsi byla?
Co je ti po tom? Žalovat vás budu!
Zmiz odsud a už se sem ani neukazuj. Nebo zavolám policii.
Aleš ji vyhnal. A já v tu chvíli pochopila, že naši rodinu už nic nerozdělí. Jsme připraveni chránit jeden druhého a dávat lásku. Aleš je skvělý otec a jsem ráda, že naše děti mají takového tátu.
A dokázali byste přijmout cizí dítě, jako to udělala naše čtenářka?
