Marie našla na zápraží košík hub a malou termosku s čajem.
Okamžitě věděla, kdo je tam nechal.
Její manžel Jaroslav chodil každé září do lesů u Třeboně. Čtyřicet let se vracel domů s košíkem hřibů a tvrdil, že našel jen pár kousků, přestože sotva unesl úlovek.
Tentokrát se však nevrátil domů. Už tři týdny bydlel u jejich syna.
Pohádali se kvůli starému rodinnému domku. Jaroslav ho chtěl přepsat na syna, který slíbil, že se o ně ve stáří postará. Marie nesouhlasila.
— Dům je naše jediná jistota, řekla.
— Vlastnímu synovi nevěříš? rozčílil se Jaroslav.
— Věřím mu. Jen nevím, co bude za deset let.
Jaroslav ji obvinil, že je podezíravá a lakomá. Marie mu řekla, že je naivní.
Ráno po nalezení košíku uvařila houbovou polévku. Nalila ji do sklenice, oblékla kabát a vydala se k synovu domu.
Jaroslav seděl na zahradě a opravoval starou židli.
— Houby byly od tebe? zeptala se.
— Ano.
— Tak proč jsi nezazvonil?
— Bál jsem se, že mě pošleš pryč.
Marie mu podala sklenici s polévkou.
— A já jsem se bála, že už se nechceš vrátit.
Jaroslav si povzdechl.
— Mluvil jsem s notářem. Dům zatím nikomu nepřepíšeme. Měla jsi pravdu, musíme si nechat právní jistotu.
Marie zavrtěla hlavou.
— Nemusela jsem tě nazývat naivním. Chtěl jsi jen věřit našemu synovi.
— A ty jsi chtěla chránit nás oba.
Seděli vedle sebe, dokud polévka nevychladla. Potom Jaroslav naložil tašku do Mariina auta a vrátil se domů.
Večer společně krájeli houby k sušení.
— Tak kdo udělal první krok? zeptal se Jaroslav.
Marie se usmála.
— Ty jsi přinesl houby. Já polévku. Řekněme, že jsme se potkali uprostřed cesty.
Možná právě tak vypadá skutečné smíření: ne jako vítězství jednoho, ale jako návra
