Alena Dvořáková odešla od manžela v dvaašedesáti letech kvůli jedné větě.
—Na chalupě ti bude dobře —oznámil jí Bohumil.
Nezeptal se, zda tam chce žít. Stejně jako se jí dlouhá léta neptal, kam chce jet, co chce koupit nebo jak si představuje stáří.
Alena si uvědomila, že její muž naplánoval i poslední část jejího života bez ní.
O tři měsíce později bydlela v malém bytě v brněnských Žabovřeskách. Koupila si zelenou pohovku, kávovar a kulatý stůl, který zabíral polovinu kuchyně.
—Proč potřebuješ šest židlí, když bydlíš sama? —zeptala se dcera Klára.
—Protože nehodlám být sama pořád.
Marek bydlel naproti. Bylo mu jednačtyřicet a pracoval jako osvětlovač v malém divadle. Poprvé zazvonil s papírovou taškou.
—V obchodě mi dali váš nákup. Pokud tedy nejíte tři kila brambor a šest jogurtů najednou.
Za týden mu Alena přinesla plech tvarohových koláčů. Marek se vrátil s prázdným plechem a otázkou.
Divadelní bufet byl už několik měsíců zavřený. Potřeboval někoho, kdo by během nedělní zkoušky připravil kávu a něco malého k jídlu.
Alena pracovala třicet let ve školní jídelně. Vařit uměla, ale nikdy nikdo její práci nepovažoval za něco zvláštního.
Na první zkoušku upekla dva druhy koláčů. Nezbyl ani drobek.
Brzy začala připravovat polévky, chlebíčky a domácí moučníky. Herci jí říkali paní Aleno a ptali se, co bude příště.
Klára měla jiné otázky.
—Mami, dává ti Marek vůbec nějaké peníze?
—Zatím platí suroviny.
—Takže pro něj pracuješ zadarmo.
—Dělám něco, co mě baví.
—On tě využívá. A ty to nevidíš, protože je k tobě milý.
Alenu ta slova bolela. Několik dní do divadla nešla.
Pak Marek zazvonil. Nepřinesl květiny ani koláče. Položil před ni složku s dokumenty.
—Chci otevřít divadelní kavárnu. A chci, abyste byla společnicí, ne zaměstnankyní.
Alena listovala smlouvou. Měla dostat polovinu zisku a rozhodovat o nabídce.
—Proč já?
—Protože od chvíle, kdy jste přišla, lidé zůstávají po představení déle. Nejen kvůli jídlu. Kvůli vám.
Ve stejný týden se objevil Bohumil.
—Začínám opravovat chalupu —oznámil. —Můžeš se vrátit. Tohle dobrodružství už snad stačilo.
Alena mu uvařila kávu, postavila před něj cukřenku a smlouvu z divadla.
—Já žádné dobrodružství nekončím. Já teprve začínám pracovat sama pro sebe.
V den otevření kavárny přišla Klára. Dlouho stála ve dveřích a sledovala matku, jak rozdává úkoly, zdraví hosty a kontroluje koláče.
Marek se Aleny na všechno ptal. Nic nerozhodoval za ni.
Klára položila na pult malou dřevěnou cedulku. Stálo na ní: „U Aleny“.
—Nechala jsem ji vyrobit —řekla. —Jestli ji tedy chceš.
Alena cedulku postavila vedle pokladny.
Večer, když poslední host odešel, si s Markem sedli k oknu. Na stole zůstal jeden koláč.
—Rozdělíme se? —zeptal se.
Alena vzala nůž.
—Ano. Ale kavárna zůstává napůl.
Marek zvedl ruce.
—S vámi se raději nehádám.
—To je rozumné. Bohumilovi trvalo šestatřicet let, než to pochopil.
