V osmapadesáti už přece žádný nový vztah nepotřebuješ — řekl Aleně její syn.
Ta věta ji bolela víc, než chtěla přiznat.
Alena žila po rozvodu sama v Olomouci. Děti měly své rodiny, práci a starosti. Navštěvovaly ji hlavně tehdy, když potřebovaly pohlídat vnoučata nebo upéct její vyhlášené tvarohové buchty.
Jiřího poznala na zastávce tramvaje. Pomohl jí posbírat nákup, který se rozsypal po chodníku. Byl vdovec, pracoval dříve jako veterinář a žil v malém domku nedaleko Litovle.
S Jiřím začala Alena jezdit na výlety, chodit do divadla a znovu nosit červenou rtěnku. Poprvé po mnoha letech se ráno těšila na nový den.
Děti však tvrdily, že se zesměšňuje.
— Co tomu řeknou lidé? — ptala se dcera.
Na Aleniných šedesátých narozeninách Jiří nepřišel. Děti si to výslovně nepřály. Alena seděla u slavnostního stolu, přijímala dárky a předstírala radost.
Pak jí vnučka podala obrázek. Byla na něm babička v červených šatech a vedle ní vysoký muž.
— To jsi ty a pan Jiří — vysvětlila. — Když jsi s ním, máš veselé oči.
Aleně se zalily oči slzami.
— Celý život jsem se bála, že vás zklamu — řekla dětem. — Ale dnes jste zklamaly vy mě. Ne proto, že Jiřího nemáte rády, ale protože si myslíte, že můj život už nemá cenu.
Syn sklopil hlavu. Po chvíli vytáhl telefon a Jiřímu zavolal.
— Přijeďte. Maminka bez vás své narozeniny slavit nechce.
Když Jiří dorazil s kyticí, Alena se poprvé toho večera skutečně usmála.
Má žena po padesátce právo začít znovu, i když to její dospělé děti nedokážou přijmout?
