Ty jsi porodila dítě, když ti je skoro padesát? Co jsi si myslela? kárali mě příbuzní do telefonu.
Je mi šestačtyřicet. Před měsícem jsem přivedla na svět dvojčata chlapečka Arturka a holčičku Elišku. Nedokážu popsat, co cítím, když se na své děti dívám. Štěstí, radost, slzy, teplo uvnitř. Až mě to rozpíná, upřímně.
Jenže ani moje máma, ani moje sestra nepřijely ani na propuštění z porodnice. Příbuzní z manželovy strany to také ignorovali. A to všechno kvůli našemu věku.
Dřív jsem na děti nemyslela, upřímně. Byla jsem mladá, užívala jsem si bezstarostný život, chodila do klubů na diskotéky. Co víc mladé holce ke štěstí potřebuje? Moře koktejlů, nápadníci, noční výlety. Duše mi zpívala radostí.
Ale v dvaadvaceti jsem potkala Jakuba. Takový fešák, vousy, brýle. A jak uměl vtipkovat. Holky za ním chodily houfně, ale vybral si mě. Přiznávám, že mi to pořádně nafouklo ego. Jakub měl byt, auto, rodinný podnik. Jeho rodiče vlastnili několik obchodů s oblečením ve městě, vydělávali pořádné peníze.
Myslela jsem, že jsem potkala svého prince na bílém koni. Jakub moje vstupenka do šťastného, bezstarostného života. Snívala jsem o svatbě, krásných šatech, líbánkách někde v Egyptě.
Jenže pro Jakuba to vážný vztah nebyl. Bydlela jsem u něj měsíc, pak vyměnil zámek a vyhodil všechny moje věci. Jen tak, když jsem byla v salonu a nechala si dělat nehty! Jediné, co mi řekl jsme z jiných světů a ty se ke mně nehodíš. Jako bych nebyla žena, ale nějaký boty bez páru!
Tenhle rozchod mě hluboce zasáhl. Zhubla jsem o patnáct kilo, vypadala jsem jako mumie. Vlasy mi padaly, nosila jsem paruky nebo klobouky. Samozřejmě, zdraví mi to pěkně zavařilo. Rychlé zhubnutí se podepsalo na ženském zdraví. Měla jsem operaci, brala léky, dokonce bylinky a tinktury. Ale všechno marně.
Tak jsem se rozhodla soustředit na kariéru. Milovala jsem malování nehtů, tak jsem se stala manikérkou. Naštěstí bylo dost klientů a dobře mi platili. Vzala jsem si půjistku a koupila si malý dvoupokojový byt. Pak jsem našetřila na auto. A ve třiatřiceti jsem si splnila sen vlastní kosmetický salon. Pracují se mnou mladé holky.
A před dvěma lety jsem potkala Tomáše. Pracoval poblíž, jednou náhodou zaskočil do salonu, aby si vyměnil pět set korun. A pak jsem se znovu zamilovala. Brzy jsme začali spolu žít, vzali jsme se. A samozřejmě jsme začali přemýšlet o dětech.
Nic nevyšlo, kvůli našemu věku. Tak jsem se rozhodla pro umělé oplodnění. Pořád jsem se modlila k Bohu, aby mi dal dítě, abych byla dobrou mámou.
A Bůh mé modlitby vyslyšel. Porodila jsem dvě zdravé děti, porod proběhl hladce.
Ty jsi se zbláznila? Jaké děti v tvém věku? Co jsi si myslela? křičela moje máma do telefonu.
Bože, já budu mít brzy vnoučata, a tys se rozhodla mít dítě? Sestřičko, tys na to už stará! řvala sestra.
Nikdo z příbuzných nás nepodpořil. Tak před porodnicí na mě čekal jen Tomáš a fotograf. Udělali jsme pár památečních fotek a jeli domů.
Dětem je měsíc. Ani máma, ani sestra nechtějí přijet na návštěvu. Říkají, že jsem je ztrapnila před celým městem. Protože jsem si dovolila mít dítě v takovém věku.
Ale je snad můj hřích, že jsem chtěla mít vlastní rodinu? Je to taková vina?
