Dnes jsem si konečně sedl a zapsal si, co se stalo. Už jsem si myslel, že o mně má nevlastní dcera Zdislava zapomněla. Když mě ale pozvala na večeři, doufal jsem, že snad nastává čas urovnat naše vztahy. Nikdy by mě ale nenapadlo, co mě v té restauraci čeká.
Jmenuji se Vojtěch, je mi padesát, a za ty roky jsem si zvykl na leccos. Žiju poklidný život práce v kanceláři, malý byt v Praze, večery s knihou nebo zprávami v televizi. Nic vzrušujícího, ale mně to stačí. Jediné, s čím si dodnes nevím rady, je můj vztah se Zdislavou.
Od našeho posledního rozhovoru uplynul možná rok, možná víc. Nikdy jsme si moc nerozuměli, ani když jsem si vzal její matku Libuši, když byla ještě teenager. Zdislava vždy držela odstup, a tak jsem časem přestal i já. Když mi ale najednou zavolala s neobvykle radostným hlasem, překvapilo mě to.
Ahoj, Vojtěchu, řekla téměř nadšeně. Nechceš jít se mnou na večeři? Je tam jedna nová restaurace, kterou chci vyzkoušet.
Nejdřív jsem nevěděl, co říct. Zdislava se mi neozvala věčnost. Chtěla snad udobřit? Pokusit se vytvořit mezi námi nějaké pouto? Pokud ano, byl jsem připraven. Léta jsem na něco takového čekal. Chtěl jsem cítit, že jsme aspoň trochu rodina.
Jasně, odpověděl jsem, doufaje v nový začátek. Řekni jen kde a kdy.
Restaurace byla elegantní, mnohem víc, než na co jsem zvyklý. Tmavé dřevěné stoly, tlumené světlo, číšníci v dokonalých bílých košilích. Když jsem přišel, Zdislava už tam seděla a vypadala jinak. Usmála se, ale ten úsměv nedosáhl až do očí.
Ahoj, Vojtěchu! Přišel jsi! přivítala mě s podivnou energií, jako by se příliš snažila působit uvolněně. Posadil jsem se naproti ní a snažil se pochopit tu atmosféru.
Tak co, jak se máš? zeptal jsem se, doufaje v upřímnou konverzaci.
Dobře, dobře, odpověděla rychle, listujíc v jídelním lístku. A ty? Všechno v pořádku? Její tón byl zdvořilý, ale odměřený.
Pořád stejná rutina, řekl jsem, ale ona mě jako by vlastně neposlouchala. Než jsem stihl cokoli dodat, pokynula číšníkovi.
Dáme si humra, pronesla s rychlým úsměvem na mou adresu, a možná i steak. Co říkáš?
Zamrkal jsem, překvapen. Ani jsem se nestihl podívat do menu a ona už objednávala nejdražší jídla. Pokrčil jsem rameny a snažil se na to moc nemyslet. Jasně, když chceš.
Ale situace mi připadala divná. Byla nervózní, vrtěla se na židli, často kontrolovala telefon a na mé otázky odpovídala jen letmo.
Během večeře jsem se snažil navést rozhovor k něčemu hlubšímu. Už je to dlouho, co jsme spolu naposledy mluvili, že? Chybělo mi povídání s tebou.
Jo, zamumlala, aniž by zvedla oči od talíře. Měla jsem moc práce.
Tolik práce, že jsi na rok zmizela? zeptal jsem se s polovičním úsměvem, i když v hlase jsem cítil špetku smutku.
Letmo se na mě podívala a pak se zase soustředila na jídlo. Víš, jak to je práce, život
Její oči pořád bloudily po místnosti, jako by na něco nebo někoho čekala. Snažil jsem se pokračovat, ptal se na práci, přátele, její život obecně, ale její odpovědi byly pořád krátké a bez zájmu.
Čím déle večeře trvala, tím víc jsem se cítil jako cizinec v situaci, která se mě vlastně netýkala.
Pak přišel účet. Instinktivně jsem po něm sáhl a vytáhl kartu, abych zaplatil, jak se očekávalo. Ale právě když jsem ji chtél podat číšníkovi, Zdislava se k němu naklonila a něco mu potichu řekla. Než jsem stihl cokoli říct, usmála se na mě a vstala. Hned jsem zpátky, prohlásila. Jen se musím jít osvěžit.
Sledoval jsem ji, jak odchází, s podivným pocitem v žaludku. Něco nebylo v pořádku. Číšník mi podal účet a při pohledu na částku mi na chvíli přestalo bít srdce. Bylo to mnohem víc, než jsem čekal.
Podíval jsem se směrem k toaletám, čekal, až se vrátí ale nevrátila se.
Minuty plynuly. Číšník na mě hleděl tázavě. Vzdychl jsem a podal mu kartu, polykaje hořkost. Co se to sakra stalo? Opravdu mě tu nechala samotného s účtem?
Zaplatil jsem, cítil jsem se prázdný. Když jsem se blížil k východu, přemohla mě směs frustrace a smutku. Všechno, co jsem chtěl, byla šance znovu se sblížit, mluvit jako nikdy předtím. Místo toho jsem se cítil jen jako prostředek k zaplacení večeře.
Ale právě když jsem se chystal odejít, uslyšel jsem za sebou zvuk.
Pomalu jsem se otočil, nejistý, co čekat. Když jsem ale uviděl Zdislavu stát tam, zadržel jsem dech.
V náručí držela obrovský dort a usmívala se jako dítě, kterému právě vyšel nejlepší žertík. V druhé ruce měla barevné balónky, které se vznášely nad její hlavou. Zamrkal jsem, snažíc se pochopit, co se děje.
Než jsem stačil cokoli říct, přistoupila blíž s velkým úsměvem a oznámila: Budeš dědeček!
Na chvíli jsem ztuhl, neschopen plně pochopit její slova. Dědeček? opakoval jsem, jako bych přeskočil část příběhu.
Hlas se mi lehce třásl. To bylo to poslední, co jsem čekal, a nebyl jsem si jistý, jestli jsem slyšel správně.
Rozesmála se, oči jí zářily tou nervózní energií, kterou měla celou večeři. Teď ale všechno dávalo smysl. Jo! Chtěla jsem tě překvapit, řekla a přiblížila se s dortem. Byl bílý, s modro-růžovou polevou a velkými písmeny: Gratulujeme, dědečku!
Znovu jsem zamrkal, snažíc se to všechno zpracovat
