Slyšela jsem ten smích skrz stěnu ložnice. Paní Marta se smála tak, jako by jí někdo vyprávěl vtip, který slyší poprvé v životě. Jenže já ji znám už jedenáct let, co bydlím o patro výš, a vím, že ona se takhle nahlas nesměje. Když jí umřel muž, naučila se mluvit skoro šeptem. A teď se řehtala na celý dům.
V ruce jsem držela háček s nedokončeným šálem. Kolikrát jsem si říkala, že je to k ničemu, plést v červnu, ale v Ostravě na Porubě je i v létě průvan, jaký bys nečekal. Zatáhla jsem za nit a poslouchala. Ten smích mi nedělal dobře. Stejně jako ten mužský hlas, co se pod ním nesl.
To jsem ještě nevěděla, že za tři hodiny budu mačkat tlačítko 158 a křičet do telefonu, že ve třetím patře někdo skáče z okna.
Bylo to v úterý, v půl desáté večer. O den dřív jsem viděla toho chlapa, jak jde po schodišti. Měl na sobě větrovku, co pamatovala lepší časy, a v ruce igelitku z Billy. Boty špinavé, jako by šel pěšky až z Havířova. Nevšiml si mě, jak jsem stála ve dveřích svého bytu a předstírala, že hledám klíče. Šel krok za krokem a u dveří paní Marty se zastavil. Otočil se ke mně zády a chvíli si rovnal límec, i když žádný vítr nefoukal.
Pak zaklepal.
A paní Marta otevřela tak rychle, jako by čekala hned za dveřmi. Říkala mu "Vašku" a pusou jí proletěl takový ten dětský tón, co u ženy po šedesátce působí jako cizí boty.
Druhý den večer už jsem to věděla jistě: něco je špatně.
Ne kvůli tomu chlapovi. Kvůli zvířatům.
Paní Marta měla od loňska psa. Vlkodava směs, křížence s německým ovčákem, jmenoval se Alík. Našla ho u Billy, přesně tam, kde jsem si šla koupit rohlíky. Stál u koše, promočený na kost, ocas zlomený tak, že visel jako přeražená větev. Paní Marta mu dala kus šunky a on za ní šel až domů. Od té doby ji neopustil.
A kocoura Mourka jí přinesl kluk od vedle. Strčil jí do ruky krabici od bot a řekl: "Teto, vemte si ho, táta mu chtěl ublížit." A byl pryč. Mourek měl jedno ucho natržené a srst na hřbetě tvrdou jako drát. Starý pouliční rváč z Poruby. Všechny kočky v okolí ho znaly a bály se ho.
Ta dvě zvířata se nesnášela. Alík štěkal, kdykoli Mourek prošel kolem misky, Mourek plival, kdykoli mu pes čichl k ocasu. Marta je krmila zvlášť, každé v jiném rohu kuchyně, aby se nepobili.
Jenže Vašek k nim chodil už od května, jak jsem se dozvěděla později. Nosil kusy uzeného, sušené maso z lahůdek na Hlavní třídě, házel ho na chodbu, než vůbec zaklepal. Alík se dal koupit rychle — pár týdnů dobrého žrádla a vrtěl ocasem, kdykoli ucítil jeho krok na schodech. Mourek ne. Mourek maso sežral, ale Vaška si nikdy nenechal pohladit. Sedal si na parapet a nespouštěl z něj oči.
V úterý večer, když se Vašek objevil podruhé, jsem seděla u okna. Alík ležel na rohožce před bytem Marty, ocas líně poklepával o podlahu — vítal ho jako známého. Mourek seděl na okenním parapetu, hřbet vyklenutý, a syčel. Ne na psa. Na Vaška.
Vašek se k němu natáhl s kouskem kuřete jako obvykle. Mourek po něm seknul tlapou tak rychle, že jsem viděla jen mihnutí drápů. Vašek si ucucal krev z hřbetu ruky, zaklel potichu a schoval maso zpátky do kapsy.
Slyšela jsem, jak Marta zavřela dveře ložnice. Jak vrzl klíč. Slyšela jsem, jak Alík klapal drápy o parkety a jak Mourek něco tiše dělal u prahu — asi si sedal na strážní místo, odkud viděl na dveře skříně i na chodbu zároveň. Pak zhasli. A já pořád pletla, oči upřené na řadu šedých oken protějšího paneláku.
Spadlo to v jednu v noci.
Ne dřív, ne později. Vím to přesně, protože právě tehdy mi vyskočil steh a já zaklela. A v tu samou vteřinu zezdola vybuchl rachot. Jako by někdo převrátil celou skříň. Pak řev. Hluboký, zvířecí. Pak psí štěkot a kočičí ječení.
Vrhla jsem se k telefonu. Prsty se mi klepaly tak, že jsem osmkrát vyťukala špatné číslo. Konečně to cvaklo. "Policie, tísňová linka, dobrý den." "Ježíšmarjá, tady je strašný kravál ve třetím patře. Ulice 17. listopadu, čtrnáct. Ano, je to uvnitř. Je to byt paní Marty. Slyším rány, řev, pes štěká jak zběsilý. Přijeďte, prosím vás."
Položila jsem to. Pak jsem stála u dveří s řetízkem v ruce a poslouchala. Slyšela jsem, jak se otevřelo okno. Pak hrozný třesk. Pak ticho.
Když dorazila policie, stála jsem v kuchyňce a dolévala si studený čaj. Z okna jsem viděla modré majáky roztančené po parkovišti. Dveře bytu paní Marty vyrazili. Vstoupila jsem tam za nimi, protože mě nikdo nezastavil.
A viděla jsem to.
Marta ležela na gauči, oblečená, s pěnou u úst — v čaji na nočním stolku plavaly bílé zbytky prášku, co jí tam nasypal, než odešla spát. Vedle ní seděl Alík a vyl. Tak, jak jsem nikdy psa vyl neslyšela. Na podlaze u skříně ležel Mourek. Hlava v krvi, jedno ucho úplně utržené. Byl v bezvědomí, ale dýchal. Dveře skříně byly vyvrácené, všude poházené věci. Šperkovnice. Fotky. Obálka s penězi napůl vytažená ze zásuvky. A venku na trávníku ležel Vašek. Se zlomenou nohou a rozbitým obličejem. Skákal ze třetího patra, protože ho pes kousal do lýtka a nepouštěl.
Dva policisté ho sebrali rovnou z trávníku a nasadili mu pouta ještě předtím, než přijela sanitka. Slyšela jsem, jak jeden z nich diktuje do vysílačky adresu a jméno. Vašek křičel, že si zlomil nohu, že potřebuje doktora, a strážník mu odpověděl, že doktora bude mít i v cele.
Druhá sanitka přijela pro Moura. Zvířecí záchranka. Mladý veterinář si sedl v obýváku, rozložil nůžky a nitě. Šil kocourovi hlavu přímo na parketách. Dal mu injekci. Alík celou dobu seděl u jeho ruky a olizoval kocourovi studený čumák.
Dvanáct hodin. Tak dlouho Alík nevstal z místa vedle Mourka. Kulhal na přední tlapu, tam, kde ho Vašek při rvačce nakopl, ale k veterináři jít odmítal, dokud kocour nebyl v bezpečí. Teprve druhý den ráno mu paní Květoslava, sousedka z přízemí, ošetřila tlapu obvazem — nic zlomeného, jen naražené.
Lidi okolo se začali smát tomu, jak Mourek první, co udělal po probuzení, dal Alíkovi packou přes čumák. Já ne. Mně došlo, že jsem právě viděla, co znamená přežít.
Marta se probudila druhý den v nemocnici. Jen prospala tu dávku, co jí Vašek nasypal do čaje. Vyšetřili ji, propláchli žaludek, poslali domů. Vrátila se ve středu odpoledne. Já jsem seděla na schodech a čekala na pošťačku. Když otevřela dveře, stál tam Alík s obojkem v tlamě a Mourek s obvázanou hlavou na jeho hřbetě.
Marta se zhroutila na podlahu. Objala je oba. Alík jí olízl tvář. Mourek jí dal packou po ruce, jako by říkal: "Žádné scény."
O dva týdny později, v pátek ráno, jsem stála u výtahu a viděla Martu, jak jde z bytu. V ruce měla modrou složku s nápisem "Veterinární klinika Poruba" a z boku čouhal účet. Marta měla na obličeji takový klid, jaký jsem u ní neviděla od manželovy smrti.
"Kam máš namířeno?" zeptala jsem se, jako bych nevěděla.
"Na policii," řekla. "Dneska je předběžné slyšení. Vašek je pořád ve vazbě, noha mu srostla natolik, že ho mohli převézt z nemocnice. Jdu podat svědectví."
"A ta složka?"
"Účet za Mourka. Ať to mají černé na bílém, kolik to stálo." Podívala se na hodinky a spěchala ke tramvaji.
Vrátila se za tři hodiny. Sedla si ke mně na schody, složku už prázdnou, papíry odevzdané vyšetřovateli.
"Tak co bude?" zeptala jsem se.
"Vloupání, pokus o krádež, ublížení na zdraví — mně i Mourkovi. Prokurátorka říkala, že s mým svědectvím a s tím, co má na kameře chodba, to bude aspoň pět let." Marta si prohlížela dlaně, jako by na nich hledala něco, co tam už nebylo. "A pojišťovna mi prý ty zvířecí náklady proplatí. Jenom to tam musím doložit."
Ten den odpoledne jsem šla kolem jejího bytu. Dveře byly pootevřené. Nakoukla jsem.
Marta seděla na gauči, na klíně měla Alíkovu hlavu, prsty mu probírala srst kolem obojku. Mourek ležel vedle ní na opěradle, packu položenou přes Martino koleno, jako by ji hlídal i ve spánku.
"Pojď dál, neseď tam jako host," řekla Marta, aniž by zvedla oči. "Dej si čaj. Sama jsem ho vařila, tentokrát to slibuju."
Zasmála jsem se a přisedla si. Alík zvedl hlavu, čichl mi k ruce a zase ji položil zpátky Martě na klín.
Doma jsem si pak sedla k oknu a pokračovala v pletení. Šál už měl skoro metr. Dala jsem ho Martě k Vánocům, s kartičkou, na kterou jsem napsala jen jedno: "Pro tebe a pro tvé dva hlídače."
