Konec února v Ostravě je zrádnej. Přes den ze střech teče, večer to pod nohama křupe, a mezi panelákama táhne vítr, kterej obrátí deštník naruby. Karel Malík se vracel z práce po devátý. Bylo mu devětapadesát a dělal skladníka ve stavebninách v Přívozu. Zrovna ten den se táhla dodávka s izolacema, faktura neseděla o sedm balíků, řidič spěchal do Havířova a odmítal odjet bez razítka. Než to dali dohromady, byla skoro čtvrt na deset.
Na zastávce stál dvacet minut. Tramvaj číslo 11 nejezdila, pak přijela děsně narvaná. Karel se přimáčkl k oknu, tašku s mističkou měl zmačkanou. V kapse mu zabzučel mobil. Dcera Tereza psala z Brna: „Žiješ? V Ostravě padá led ze střech.“ Chtěl odepsat, ale zrovna tramvaj drncla do výhybky, on se zapřel, a telefon mu sjel zpátky do kapsy. Nechal to být.
Vlastně dělal to čím dál častějš: odkládal odpovědi, až z toho byl den, pak dva, pak týden. Minulou neděli Tereza volala a ptala se, kdy už přijede. Vnoučkovi Kryštofovi bylo pět a pořád mluvil o tom, že spolu na chalupě zbrousí meč z latě. Karel řekl: „Uvidíme, jak vyjde směna.“ Tereza zmlkla. V bytě na pozadí něco spadlo. „Tak jo, tati, musím. Zavolej mi.“ Nezavolal.
Vystoupil na Jiřikovského a deset minut šel sídlištěm. Večer zase mrzlo. Na kraji chodníku se válela modrá igelitka, do ní vítr napadal drobnej štěrk, kterej sypači nechali u přechodu. Karel si dával pozor, ať nepustne. Před osmipatrovým barákem seděl pes. Velkej, rezavobílej, uši měl nakřivo. Karel ho vídával. Ležel u teplovodu, sousedka mu nosila zbytky dršťkový polévky, děti mu řikaly Drápek, vrátnej z horního vchodu mu říkal Felix. Pes neměl majitele, měl teritorium.
Teď seděl přesně v půlce pěšiny.
„Hele, kliď se,“ řekl Karel. „Nemám nic v kapse, jestli čekáš buřta.“
Pes neuhnul. Karel se posunul levý kraj. Pes se zvedl a udělal krok tam. Pravý kraj. Pes zase.
„Nekecej, ty chceš jízdenku?“
Pes se natáhl a chytil ho za rukáv. Ne kousl, jen stiskl tkaninu a táhnul zpátky. Karel mu rukáv vytrhl. Látka byla mokrá, ale celá.
„A teď dost, jo? Já jdu domů. Po dvanáctce. Spát. Teplá voda. Koupelna.“
Pes krátce štěkl a zůstal před ním. Karel se otočil k vchodu a zvedl oči. Nad dveřma visela stará plechová stříška. Na schůzi SVJ se na její opravu vybralo 4 800 korun, jenže správce pak řekl, že střecha patří městu, a nikdo se k tomu nehlásil. Teď na okraji plochý střechy ležel tlustej černej ledovej pás a pomalu z něj kapalo.
Karel neviděl nic jinýho. Ale pes stál pořád naproti, uši dopředu, ocas strnulej.
Pak to prasklo. Nejhůř slyšitelnej zvuk na světě: jako by se v krovu ulomil trám. Karel udělal tři kroky zpátky a praštil se zády o kontejner. Z výšky se utrhla deska sněhu s ledem, srazila stříšku a rozletěla se o beton přesně tam, kde Karel před chvílí stál. Kousek rampouchu prorazil víko koše, druhej přelítl kolem lavičky. Zvedl se oblak mrazivýho prachu.
Chvíli nefungovalo nic. Jen cinkalo sklo a kdesi kapala voda.
Z okna v přízemí vyhlédla paní Slámová. „Ježiši, spadla střecha?“
„Volejte hasiče!“ zavolal Karel. „Ať nikdo nechodí ke vchodu!“
Pes stál vedle. Měl srst bílou od ledový tříště. Karel si dřepl, objal ho kolem krku a přitiskl čelo k jeho mokrý srsti. Slyšel, jak tomu psovi tluče srdce. Nebo to bylo jeho? Ne. Psí srdce, rychlý a tvrdý, mu bušilo pod dlaní.
„Tys to věděl,“ řekl mu. „Jak?“
Pes mu olíznul zápěstí.
Když přijeli hasiči, natahovali pásku a svítili na střechu. Mladý člen jednotky v helmě přišel ke Karlovi.
„Nejste zraněnej?“
„Ne.“
„Tady to spadlo pár vteřin předtím, než jste šel?“
„Nepustil mě. Ten pes.“ Karel ukázal. „Chytil mě za rukáv a táhnul zpátky. Dvakrát.“
Hasič koukl na psa. „Tak to máte kliku, že nebyl zvyklej jen tak ležet u popelnic.“
„Kliku?“ Karel se pousmál. „Možná spíš majitele.“
Pes se k němu přitiskl.
Došlo mu, že ještě včera by po tom psovi hodil papírem, kdyby mu stál ve dveřích. Dneska seděl na obrubníku a nemohl se ho pustit.
Tereza volala třikrát. Karel stiskl jméno a zvedl.
„Tati, slyšela jsem houkačky. Co se děje?“
„Kus střechy spadl před náš vchod.“
„Před náš? Tys tam mohl bejt!“
„Nejsem. Jsem celej. Stojím u kontejneru a držím psa, kterej mi to řekl dřív než statik.“
Tereza na chvíli zmlkla. „Já teď nic nechápu, tati. Mluvíš zmateně. Kde je máma?“
„Máma je v Linci, tys v Brně, já jsem tady s cizím psem. Všechno v pořádku.“
„Prosím tě, běž dovnitř. A zavolej mi, až budeš v bytě. Klidně ve tři ráno.“
„Dobře.“
Karel to zabalil. Od souseda si půjčil starej vodítko s přezkou. Pes se nebránil. Šli přes dvůr, kolem prasklýho chodníku a hromady sněhu, do vedlejšího vchodu. V jejich části baráku nešel výtah, takže šlapali do pátýho patra. Pes šlapal první, jako by znal cestu.
Byt byl malej. Dvě místnosti, linka ještě z devadesátek, na zdi fotka z Lipna, kde Tereza tenkrát spadla z kola a zlomila si ruku v zápěstí. Karel na to nemohl zapomenout, protože jí podepsal sádru fixou „Tatka“. Pes očichal rohožku, pak radiátor, pak se posadil na chodbě.
Karel přinesl z koupelny starej lavor. Napustil do něj vodu. Z lednice vytáh pár vajec a uvařil je na tvrdo, protože psí žrádlo neměl. Pes se na něj díval, jak loupá vajíčka u linky.
„Já vím, pánové dávají psům maso,“ řekl Karel. „Ale dneska máš snidaní jako já. Můžeš bejt rád, že to neni studená treska z lidlu. Tu bys sežral taky, ale já bych ti ji nevařil, protože bys pak celou noc krkal.“
Pes se neurazil. Vzadu u dveří ležela stará deka po manželce. Karel ji přinesl do pokoje a složil k topení. „Sem si lehni. Na gauč ne, dokud nebudeš umyt.“ Pes si lehl. Pak se Karel posadil na stoličku a otevřel mobil. Tereza psala: „Mám strach, ať už jsi nahoře. A přiřkni tomu psovi jméno, ať vím, komu mám poslat pupek.“
Karel se zahleděl z okna. Na parkovišti hasiči pořád svítili baterkama. Vypnul zprávu a otevřel aplikaci Můj vlak. Do políčka „Odkud“ napsal Ostrava hl. n., do „Kam“ Brno hlavní nádraží. Pátek 16:47. Dva dospělí, jeden pes. Sedadla si nevybral, nechal to náhodě.
Pod cenou stálo 348 korun. Karel chvíli zíral na tu částku, pak ji dvakrát zkontroloval a zaplatil kartou. Aplikace ukázala zelenou jízdenku. Uložil si ji do peněženky v mobilu a poslal Tereze zprávu:
„Pátek 16:47. Přijedem dva. Pes se jmenuje Baron, protože se nede. Připrav na zahradu míč, ale on ho stejně nevrátí.“
Zpráva se odeslala. Karel položil telefon na stůl. Baron zvedl uši, jak slyšel svoje jméno. Karel mu podal kousek žloutku.
„Pojedeš vlakem. Jestli děláš v kupýru bordel, koupím ti místenku u záchodu.“
Pes si lehl zpátky na deku. Karel seděl u okna, v puse měl vlažnej čaj. Za sklem pořád padal drobnej mráz. Konečně odepsal Tereze i na tu ranní zprávu, kterou nechal viset: „Doma. Hlídá mě. Ne, já nehlídám tebe, Barone.“ A přiložil fotku psa, jak leží u topení s hlavou na jedné ponožce.
Tereza odepsala za pár vteřin: „Pátek. Těšíme se. Kryštof vzkazuje, že má pro Barona kost z rohlíku.“
Karel se zasmál a zahodil nedopitej čaj do dřezu. Baron u topení spal tak tvrdě, že se mu cukala packa.
