Telefon zabzučel na kuchyňské lince přesně ve chvíli, kdy jsem z trouby vytáhla bábovku. Nemusela jsem displej otáčet nahoru, abych věděla, kdo píše. Šimon, můj vnuk. Každý pátek v šest večer stejná zpráva: „Babi, pošleš mi dvě stovky? Vrátím z kapesného." Posílala jsem mu je dvaapadesát týdnů v kuse. Dvaapadesát pátků. Deset tisíc čtyři sta korun.
Jenže tenhle pátek byl třiadvacátého května. Den mých narozenin. A já jsem telefon nechala ležet na stole déle, než jsem ho kdy nechala ležet. Nechala jsem ho tam, dokud bábovka nezavoněla celou kuchyň, dokud se neochladila, dokud jsem si neukrojila první tlustý krajíc a nesedla si s ním ke stolu.
Od rána jsem čekala na telefon od Petry, mé dcery, nebo od Tomáše, mého syna. Ani jeden nezavolal. V poledne jsem oběma poslala SMS: „Díky za přání" s otazníkem. Petra odepsala ve čtrnáct hodin: „Mami!!! Všechno nejlepší!!! Úplně mi to vypadlo, v práci máme inventuru. Zavolám večer!!!" Tři vykřičníky za každou větou, jako by počet vykřičníků nahrazoval paměť. Tomáš neodepsal vůbec.
Seděla jsem u stolu prostřeného pro jednoho. Ubrus po mamince, talíř s modrým vzorem, bábovka na tácu. Vedle konvice stála sklenička se svíčkou, kterou jsem si koupila v Jednotě za devatenáct korun, když jsem nakupovala mouku a cukr. Venku za oknem projela tramvaj číslo tři, okna krátce zadrnčela. V Králově Poli bydlím už dvaatřicet let.
Karel, můj muž, umřel před čtyřmi lety. Naše narozeniny jsme vždycky slavili spolu, nosil mi karafiáty a žertoval, že třiadvacátý květen je moc blízko jeho svátku, takže ušetří za jednu kytku. Teď leží na Ústředním hřbitově a já si každý pátek povídám se svým vnukem přes mobilní bankovnictví.
Dvaapadesát zpráv: „Babi, pošleš mi dvě stovky? Vrátím z kapesného." Dvaapadesát odpovědí: „Díky babi, jsi nejlepší." Na otázku, jak se mám, se mě nezeptal ani jednou.
Začalo to loni v září. Šimon mi napsal: „Babi, půjčíš mi na lístek? Musím na trénink a máma u sebe nemá kartu." Poslala jsem mu sto padesát korun. Druhý den Petra zavolala, ale o žádném tréninku ani lístku se nezmínila. Neptala jsem se. Řekla jsem si: kluk má patnáct, možná nechtěl mámě říkat, že potřebuje něco jen tak pro sebe. Běžná věc.
Další pátek přišla zpráva: „Babi, pošleš mi dvě stovky? Vrátím z kapesného." A pak zase. A zase. Vždycky v pátek, vždycky kolem osmnácté, vždycky stejná věta. První měsíc jsem si myslela, že mi to opravdu vrací. Pak jsem přestala počítat.
Můj důchod není velký. Polovina jde na léky, nájem a poplatky. Z toho, co zbývá, si dovolím málo. Ale dvě stovky týdně se daly utáhnout. Protože Šimon psal. Chápete? On jediný psal. Ne na svátky, ne na Vánoce, ne jednou za tři měsíce s nuceným „Jak se máš, babi?". On psal každý týden. Pravidelně. Pátek, osmnáct hodin. Jako švýcarské hodinky.
Věděla jsem, že jde jen o peníze? Věděla. Někde pod žebry jsem to cítila už dávno. Ale namluvila jsem si, že na tom nezáleží. Že jde o ten kontakt. Že si možná při té příležitosti na mě vzpomene. Že těch pár slov na displeji – „díky babi, jsi nejlepší" – je něco víc než transakce.
Kamila, sousedka z druhého patra, se kterou jsem chodila na plavání do bazénu na Ponávce, mi jednou řekla u kávy: „Věro, on z tebe tahá peníze. Nevidíš to?"
„Nemluv tak," odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Má svoje potřeby. Puberťák. Ty svoje vnuky vidíš jednou za půl roku, tak mě nepoučuj."
Kamila sevřela rty a už se k tomu nevracela. Ale já se k tomu vracela. V noci, když jsem nemohla spát. Počítala jsem. Dvě stovky krát dvaapadesát. Deset tisíc čtyři sta korun ročně. Pro mě to byla částka. Pro Petru a jejího muže Martina, kteří oba pracovali a jezdili novým autem, to byly drobné. Ale oni mě nežádali. Žádal Šimon.
A pak přišel ten pátek. Třiadvacátého května. Ráno jsem vstala dřív než obvykle, protože jsem si chtěla udělat pořádné narozeniny. Bábovka podle receptu mojí maminky, ta s rozinkami a ořechy. Karel vždycky říkal, že ta bábovka je jediná věc, kvůli které si mě vzal. Pak zamrkal a dodal: „No, možná ještě kvůli dvěma dalším věcem." Chybělo mi to mrkání.
Sedla jsem si ke stolu a jedla bábovku. Byla dobrá, kůrka křupavá, ale chutnala trochu jako samota.
A pak, v osmnáct nula jedna, telefon zabzučel. Šimon. Samozřejmě.
„Babi, pošleš mi dvě stovky? Vrátím z kapesného 😊"
Žádné „hodně zdraví". Žádné „všechno nejlepší". Ani to bezmyšlenkovité kopírování hotových přání, které se šíří po sítích. Nic. Jen dvě stovky a smajlík.
Seděla jsem s telefonem v dlani a zírala na ten žlutý kulatý obličej na konci zprávy. Rok jsem si ten úsměv kupovala za dvě stovky týdně.
Prsty se mi chvěly, když jsem psala odpověď. Smazala jsem tři verze. První byla příliš ostrá. Druhá příliš ubožácká. Ve třetí jsem zkoušela vtipkovat a dopadlo to ještě hůř. Nakonec jsem napsala:
„Šimone, dnes mám narozeniny. Věděl jsi to?"
Tři minuty nic. Potom:
„Sry babi!! Vše nej!!! 🎂 Tak pošleš?"
Kamila měla pravdu. Věděla jsem to už dávno, ale potřebovala jsem přesně tuhle větu, abych si přestala lhát. „Sry babi, tak pošleš?" – šest slov a emoji dortu. Tohle byla moje cena.
Neposlala jsem peníze. Za celý rok ani korunu. Neodepsala jsem. Telefon jsem položila na stůl, dojedla bábovku a umyla nádobí. Pak jsem se posadila do Karlova křesla – toho vyšisovaného, s opotřebovanými područkami – a zapnula televizi. Běžel pořad o zahradách.
V sobotu ráno napsala Petra. Ne „jak se máš, mami" – rovnou: „Mami, proč jsi Šimonovi neposlala peníze? Volal mi, že mu neodepisuješ." Vyťukala jsem číslo dcery.
„Petro, věděla jsi, že mě každý týden žádá o peníze?"
Pauza. Pak povzdech. A ten povzdech mi řekl víc než všechna slova, která ze sebe mohla dostat.
„Mami, to je dítě. Nepřeháněj. Brala jsi to jako nějaké drama, a on prostě…"
„Prostě co?"
„No, ví, že babička neodmítne."
Nechala jsem tu větu chvíli viset ve sluchátku, jako by si sama potřebovala poslechnout, jak zní.
„Věděla," řekla jsem klidně. „A víš, co dělám s věcmi, o kterých vím? Přestanu je platit."
„Mami, to je absurdní, kvůli dvěma stovkám –"
„Nejde o dvě stovky, Petro. Jde o dvaapadesát pátků, kdy si na mě nikdo z vás nevzpomněl jinak než kvůli platbě. Dnes mám narozeniny. Tvůj syn mi napsal smajlíka a poslal žádost o peníze. Ty jsi zavolala až po jeho stížnosti. Tomáš nenapsal vůbec."
Petra chtěla něco namítnout, nadechla se, ale já pokračovala dřív:
„Šimonovi řekni, ať si najde brigádu, jestli chce vlastní kapesné. A já budu ráda, když mi jednou za čas zavoláš – ne kvůli platbě, ale kvůli mně. Teď mě omluv, mám hosta." Podívala jsem se na prázdnou židli naproti sobě a usmála se tomu, jak hloupě to znělo, a přece to byla pravda – čekala mě televize a klid, a to bylo víc, než jsem měla dlouho.
„Jakého hosta?" zeptala se Petra zmateně.
„Sama sebe," řekla jsem a položila telefon vedle svíčky za devatenáct korun, která ještě dohořívala.
Vrátila jsem se ke Karlovu křeslu, přitáhla si deku přes kolena a ukrojila si druhý krajíc bábovky. Byla pořád dobrá. A tentokrát mi nechutnala po samotě, ale po rozinkách, ořechách a po tom, že jsem si konečně řekla ne.
