Tomáš stál v předsíni a díval se na dvě obrovské kufry. Jeho žena Petra si je právě skládala ke dveřím. Nebylo to překvapení. Už měsíc se k tomu schylovalo. Ticho u večeří, tajné telefonáty na balkoně, vůně cizího parfému na jejím kabátě. A pak ten večer, kdy mu řekla, že se zamilovala. Do Michala. Jeho kolegy z práce. Člověka, kterému roky důvěřoval.
Petra si narovnala šálu a mrkla na hodinky. „Tak já už pojedu. Michal na mě čeká dole v autě,“ řekla úplně věcným tónem, jako by oznamovala, že jde vynést koš.
„A co Bibi?“ zeptal se Tomáš tiše. Malý mopsík, schoulený pod věšákem, zvedl hlavu. „Je to tvůj pes. Dva roky jsi ho chtěla. Dva roky to byla tvoje ‚láska na celý život‘. Necháš ho tady?“
Petra se na psa ani nepodívala. Rychle si zapnula knoflík na rukávu a zvedla první kufr. „Michal nemá rád zvířata. Dělají mu nepořádek. Jdi s ním na útulek, nebo co já vím. Hoď ho na ulici, ať si poradí sám. Já s ním fakt nemůžu počítat.“ Ani se neotočila. Zaklapla za sebou dveře a na chodbě utichl klapot jejích podpatků.
Tomáš dřepnul na bobek. Bibi se k němu přibelhal. Drápal se mu packou na koleno a tupě zíral na dveře. Nechápal to. Ani Tomáš to nechápal. Mohla podvést jeho. To se stává. Ale tohle malé stvoření, které jí dva roky olizovalo ruce, kdykoliv měla špatnou náladu? To Tomášovi hlava nebrala.
***
Rozhodl se rychle. Praha. Nová práce v Lovochemu, nový byt kousek od Divadla pod Palmovkou. Pryč z malého bytu v Plzni, kde na něj na každém rohu mohla vykouknout Petra s Michalem. Měli teď bydlet jen pár ulic od něj. Tomáš potřeboval kilometrovou vzdálenost a čistý stůl. A Bibiho si nechat. To věděl hned, jakmile za Petrou zaklaply dveře.
Proč? Protože Bibi byl celé ty dva roky spíš jeho pes, jen o tom nikdo nemluvil nahlas. Petra si ho pořídila jako módní doplněk. Chtěla roztomilého psíka, co se vejde do kabelky, bude dokonale pózovat před kavárnou na Jungmannově náměstí a trpělivě čekat, až si dá dvě hodiny kafe. Jenže Bibi byl mops. Ne plyšová hračka. Bál se tramvají, bál se hlasitých opilců u stánku s párekem a nesnášel, když na něj sahaly cizí ženské s dlouhými nehty. Začal se třást. V metru slintal stresem. Petra ho jednou rázně postavila na zem, když jí ušpinil kabátek od bláta, a tím to skončilo.
Od té doby s ním chodil ven Tomáš. Ráno v šest, večer po osmé. V dešti i v mrazu. Společně se naučili chodit po schodech, kterých se Bibi děsil, protože se mu rozjížděly krátké tlapky. Společně seděli u veterináře, když mu očkovali oči. A společně se krčili v kuchyni, když Petra doma ječela do telefonu a házela talíři.
Teď seděli v poloprázdném bytě. Bibi ležel na dece s hlavou položenou na bačkorách, které tu Petra nechala. Ani se nehnul. Nežral. Tomáš mu nosil granule až k čumáku, ale pes je jen očichal a otočil hlavu ke zdi. Trvalo to dva týdny. Tomáš ho nosil na procházku v náručí. Tedy nosil ho ze schodů, pak ho postavil na trávu a doufal. Bibi akorát tiše seděl, sledoval holuby a nevydal ani hlásku. Ztratil jiskru.
V sobotu ráno si Tomáš klekl na zem. Bibi na něj zvedl ty svoje obrovské, smutné koule místo očí. „Hele, chlape,“ řekl Tomáš. „Můžeme tady chcípnout, nebo můžeme vypadnout. Chci prodat tenhle byt. Prodám ho a pořídím nám něco na Žižkově. Co ty na to? Pojedeš se mnou? Sám říct, že to bude dobrý, nedokážu. Ale bude to alespoň jiný. Nový park. Nový list. Nový život. Chceš do toho jít se mnou?“
Bibi polkl naprázdno. Pak se postavil, opatrně přišoural blíž a čumákem dloubl Tomáše do dlaně. A poprvé od Petřina odchodu zavrtěl zakrnělým ocáskem. Bylo to sotva znatelné, ale bylo to tam.
„Dobře,“ usmál se Tomáš. „Tak jedem. Spolu. Ve středu to podepíšeme a za měsíc mizíme.“
***
Na Palmovce Tomáš koupil malý byt ve třetím patře cihlového domu. Pod okny byl parčík se dvěma lavičkami, kde se od rána rokovalo. Místní osazenstvo tvořily důchodkyně Vlasta a Květa. Seděly tam vždycky v osm ráno s igelitkou rohlíků a termoskou. Měly přehled o všem. A měly dva kocoury. Moura a Zrzka. Tihle dva se plížili pod keři a kontrolovali každé nové auto, co vjelo do dvora.
Když Tomáš poprvé vyšel s Bibim, Květa si nasadila brýle. „Vlastičko, koukej. Ten nový pán má psa,“ upozornila. „Co to je za plemeno? Nějakej buldok? To by jeden neřekl, ale prej ti malí, placatí psi jsou nejagresivnější. Zakousnou se a nepustí. Lidi z vedlejšího vchodu si na to stěžovali v televizi. Že jim jeden pokousal jorkšíra u kontejnerů na tříděný odpad.“
„No právě!“ přikývla Vlasta. „A jestli ten jejich čokl vystartuje na naše kluky? Mourek je starej, má artrózu. Ani by neupláchl.“ Vzala si Mourka, který se motal kolem nohou, do klína.
Tomáš zaslechl, jak ho nazývají agresivním buldokem, a pousmál se. „Dámy, to je mops,“ zavolal na ně. „Je mu deset kilo a bojí se šustění pytlíků. Vážně není nebezpečnej. Ani by neublížil mouše. Nebo kocourovi. Ten by ho zabil dřív, než by Bibi stačil zamžourat očima. Nemusíte se bát.“ Bibi stál statečně u jeho nohy, ale po pravdě se mu lehce třásla zadní levá packa, protože z otevřeného okna ve druhém patře někdo mlátil koberec. Nesnášel tu ránu vycházející z ničeho nic.
Květa si ho přeměřila. „Všichni to říkaj. ‚On je hodnej.‘ A pak jdu večer kolem a vidím roztrhanou tlapu. My budeme dávat pozor. A jestli na kluky vystartuje, zavoláme městskou policii.“
Tomáš mávl rukou. „Slibuju, že vás nezklamou,“ ujistil je.
V tu chvíli se odehrála scéna jako z černé grotesky. Z rohu domu se přiřítil mladík v teplácích a vedle něj dupal cane corso. Velký, šlachovitý, s ušima jako radarové antény. Bez vodítka. Bez náhubku. Majitel koukal do mobilu a psa ignoroval.
Vlasta zasyčela. „To je ten z přízemí. Zase ho nemá na vodítku! Ten pes jednou někoho sežere a bude to. Koukej! Tamhle se něco hýbe pod tím zaparkovaným favoritem!“
Zpod starého auta vylétlo malé, třesoucí se kotě. Maximálně osm týdnů staré. Špinavé od oleje. Vyjeklo a vydalo se přes parkoviště přímo před čumák obrovského psa. Jakmile ho cane corso zmerčil, sklopil hlavu a udělal první krok. Ne, neudělal krok. Vrhl se kupředu. Tiché, soustředěné, svalové zrychlení.
Lidi na lavičkách zalapali po dechu. Mourek zaječel a snažil se vylézt Vlastě až na hlavu. Tomáš viděl, co se stane. Kotě nemělo šanci. To auto bylo daleko, strom taky. Tomáš vykročil, ale byl dvacet metrů daleko.
A pak to přišlo.
Bibi vyrazil. Ani nezakňučel, nezaštěkal. Prostě se odlepil od Tomášovy nohy a rozeběhl se přes parkoviště. Jeho krátké nohy kmitaly v takovém tempu, že by se rozbily, kdyby do něčeho narazily. Během tří vteřin se dostal na otevřené prostranství a zastavil přesně mezi obřím psem a vyděšeným kotětem. Postavil se na všechny čtyři tlapky, zaryl se do země a zaštěkal. Ozvalo se tak vysoké, hysterické ječení, že i majitel cane corso zvedl hlavu od displeje.
Velký pes na vteřinu zpomalil. Cosi se mu nezdálo. Místo aby viděl utíkající kořist, viděl tohle. Kulaté, prskající, funící cosi, co nevypadalo jako kočka ani jako pes. Bibi se třásl. Vůbec nebyl v nějakém hrdinském transu. Viděl, že umře. Prostě to věděl. Ale kotěti bylo osm týdnů. A Bibi věděl, co znamená být opuštěný tvorem, který ho měl chránit. Věděl to z první ruky. Zůstal stát a štěkal, dokud neměl hlasivky v háji.
Cane corso zmateně kývl hlavou na stranu. Svaly se mu napjaly. Už se chtěl odrazit k novému cíli, vyřešit tu obtížnou překážku jedním stiskem čelisti, když v tom se znovu ozval řev. Tentokrát ne psí. Lidský. Konečně. Majitel cane corso se probral, doběhl k psovi v pantoflích, popadl ho za kůži na krku a strhl dozadu. „Debile! Já ti dám, demente! Okamžitě sedni!“ ječel a bil psa novinami po hlavě.
Tomáš byl u Bibiho za tři vteřiny. Popadl ho i to kotě. Jednou rukou chňapnul psa, druhou kotě a okamžitě se zvedl. Zmizel z parkoviště rovnou do vchodu.
Za zády slyšel Květu. „No to mě poser,“ vydechla a odložila Mourka. „Vidělas to? Ten mops… on mu tam vběhl pod ty tesáky. Pro to kotě. Pro cizí kotě! Od elektrických sloupů! Vždyť se málem zabil!“ Vlasta svírala deštník a nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Zírala na dveře, za kterými zmizel ten muž s plochým psem.
***
V bytě Tomáš obě zvířata položil na gauč. Bibi se hned schoulil do klubíčka a přitiskl se ke kotěti, které se k němu okamžitě přilepilo a začalo mu olizovat ucho. Tomáš se zhroutil do křesla a pět minut jen dýchal. Pak se rozesmál nahlas. Hystericky.
Když za hodinu vyšel znovu ven, Vlasta ho čekala. „Pane… ehm… Tomáši, že jo? My bychom se vám chtěly omluvit. Nechtěly jsme… ten váš pes je teda… no, je to frajer. S dovolením.“ Podala mu igelitku. Byly v ní dvě konzervy pro psy, balení tresčích pochoutek a svazek mrkve. „To je pro Bibiho. Pro našeho hrdinu. A hlavně – krmíme odteďka všechny toulavý kočky u nás ve vchodě. Žádný výjimky. A vyřiďte Bibimu, že se mu Mourek omlouvá. Čůral mu totiž včera na pelíšek za dveřma. Ale už to nikdy neudělá.“ Tomáš se rozesmál. „Vyřídím, děkuju. To bude rád. Hlavně za ty tresčí pochoutky, to mu udělá dobře na nervy.“ Květa se k tomu přidala z lavičky. „A příště, až polezu nakoupit, beru Bibimu antiparazitní obojek. Proti klíšťatům. A pečený kuře. Zadarmo. Je to náš osobní bodyguard!“ volala přes celý dvůr.
***
O tři dny později někdo zaklepal na dveře. Tomáš otevřel. Na chodbě stála žena, o něco mladší než on, s rozcuchaným drdolem a zoufalým výrazem v očích. „Dobrý den, já se moc omlouvám, že ruším. Já jsem Katka, bydlím ve vedlejším vchodě. Sousedky z lavičky říkaly, že jste tu zachránil kotě. Malý, černobílý… on, to je můj Mourinka. Totiž, asi. Hledám ho už čtvrtý den. Mamka ho hlídala, ale nechala otevřený okno v přízemí a on vypadl. Říkala, že tam v křoví vídala to malý… teď už teda pět dní ne… Pustíte mě? Opravdu se omlouvám, vím, že je to trapný. Já vám zaplatím, cokoliv, jestli ho máte, já… já už nemohla spát… Jsem zoufalá!“
Tomáš odstoupil ode dveří. „Pojďte dál. Máme ho tu. Je v pořádku. Bibi ho odchytil. Máte teda pěkně divoký kotě.“ Katka vešla a v obýváku uviděla Mourinka, jak leží rozvalený na zádech s packami ve vzduchu a Bibi ho olizuje na bříšku. Strnula. Přitiskla si ruce na ústa a slzy jí vyhrkly do očí.
„Oni jsou… kamarádi,“ zašeptala. „Vždyť můj Mourinka nemá rád vůbec nikoho. Ani mámu. Ani mě teda někdy. Ale tohle…“ Tomáš se opřel o rám dveří. „Bibi je terapeut. Speciální. Zachraňuje opuštěný duše. Zachránil mě a teď zřejmě zachránil i vašeho Mourinka. Asi si tím prošli oba. Společnejma věcma.“ Katka si otřela nos rukávem a podívala se mu do očí. „Nechcete… já vím, je to šílený, ale nechcete zajít někam na kafe? Jako poděkování. Zítra? Nebo pozítří. Já bych vám to ráda oplatila. A Bibimu taky. Přinesu mu výběrový hovězí. Fakt, dělám v řeznictví u Ovenecký, seženu ty nejlepší masový kuličky na světě.“ Tomáš se podrbal na krku a podíval se na Bibiho. Bibi na něj právě upřel ten svůj pohled. „No… dobře. Ale kafe teda platím já. Bibi by to tak chtěl.“
***
Za rok se stěhovala do jejich bytu. Vzala si Mourinka a pár krabic s kořením. Když Tomáš pokládal její poslední tašku do skříně, všiml si, že Bibi a Mourik leží na gauči, pevně zamotaní do sebe, a chrápou. Za oknem se ozývalo slabé bzučení tramvaje od Palmovky.
Katka se posadila vedle nich, pohladila Bibiho po kulaté hlavě a usmála se. „Víš, co říkala Vlasta? Že prej ještě nikdy neviděla, aby se pes takhle pral za úplně cizí kotě. Že tím změnil celej barák. Že od tý doby tu všichni venčí psy na vodítkách, a že dokonce i ten magor s cane corsem chodí s košíkem.“
Tomáš se podíval na Bibiho. Pes zvedl obočí, ale oči neotevřel. Byl v bezpečí. Už se netřásl, ani když někdo bouchl dveřmi na chodbě. Možná konečně pochopil, že ten správnej člověk za ním přijde. I kdyby ho ti ostatní opustili.
