Matka byla podmínečně propuštěna po odpykání trestu místo svého syna; ten mezitím prodal dům a ani ji dovnitř nepustil.
Věra Nováková zastavila před malou, známou branku a opřela se zády o vrbový plot. Běžela od autobusu jako o život a teď neměla ani kapku sil. Když uviděla šedomodrý kouř stoupat z komína, přitiskla ruku k hrudi srdce jí bušilo tak prudce, že měla pocit, jako by jí chtělo roztrhnout žebra. I přes chladný vzduch měla čelo orosené potem. Otřela si ho rukávem a pak rozhodně odsunula vrátka.
Odborným pohledem si všimla, že kůlna byla spravená. Syn jí už nepsal, ale nelhal otcovský dům udržoval, jak slíbil. Vyběhla schody na verandu, připravená obejmout svého milého Honzíka.
Ale dveře otevřel cizí muž, zachmuřený, s utěrkou přehozenou přes rameno.
Hledáte někoho? zeptal se chraplavě a prozkoumal ji pohledem.
Věra zůstala jako opařená.
Kde je Honzík?
Muž se nervózně poškrábal na bradě a díval se na ni bez náznaku zdvořilosti. Stáhla se pod jeho pohledem, vědoma si svého vzhledu stará prošívaná bunda, ošoupané boty, ušmudlaná taška, oblečení chudáka. Ale z procházky se nevracíš, když odcházíš v létě tě odvedli a teď je pozdní podzim měla jen vězení oblečení.
Honza je můj syn. Kde je? Je v pořádku?
Cizinec pokrčil rameny.
Asi jo. To byste měla vědět vy. Už chtěl zavřít, ale pak se zarazil. Honza Svoboda?
Rychle přikývla. Mužův výraz změkčil.
Prodal mi tenhle dům před čtyřmi lety. Jestli chcete, pojďte dál
Ne, ne! Věra zamávala rukama a málem spadla ze schodů. Nevíte, kde ho najdu?
Zavrtěl hlavou. Otočila se a zamířila k brance. Mohla by jít za kamarádkou Danou, ale ta měla dlouhý jazyk zasypala by ji sprostými řečmi. A mateřské srdce jí říkalo, že se synovi stalo něco zlého.
Pomalu kráčela k zastávce a tonula v temných myšlenkách. Co se stalo? Honzík byl tak důvěřivý Před čtyřmi lety se dal dohromady s kamarádem a zamotal se do podvodu. Kdyby se Věra nepřihlásila místo něj, dostal by mnohem delší trest. Jí, staré ženě, vyměřili jen pět let. Tři dny předtím ji propustili za dobré chování a dokonce jí zaplatili jízdenku.
Seděla na betonové lavičce a zašeptala:
Kde tě mám hledat, zlatíčko?
Slzy jí stoupaly do očí. Srdce jí poskočilo, když před třemi lety přestaly chodit synovy dopisy. Teď se její nejhorší obavy potvrzovaly prodal dokonce i dům. Otřela si tváře kapesníkem.
Najednou před ní zastavilo černé auto. Ten zachmuřený muž, nový majitel domu, jí podal papír.
Našel jsem tuhle adresu v dokumentech. Jestli chcete, zavezu vás do města.
Vzala papír jako tonoucí stéblo.
Děkuju, chlapče, nedělej si starosti nějak to zvládnu. Posílená kráčela k přijíždějícímu autobusu.
Půl hodiny trhavé jízdy, úzkosti a zmatku ve městě a konečně stála před vraty, ve třetím patře zchátralého domu. Několikrát zmáčkla zvonek a zadržela dech. Otevřou jí, aby jí možná řekli strašnou zprávu. Slzy jí tekly proudem.
Když se dveře otevřely, její radost neznala mezí zmačkaný, trochu opilý, ale živý! Její Honzík! Vzlykala a chtěla ho obejmout, ale on nevypadal vůbec šťastný. Ustoupil, dveře jen pootevřel:
Jak jsi mě našla?
Zmatená jeho chladným přivítáním nevěděla, co říct. Honza ji otočil a postrčil ke schodům:
Promiň, mami, ale nemůžeš sem. Bydlím s ženskou, která nesnáší bývalé vězně. Poradíš si, nemám ani korunu.
Věra se pokusila zmínit o penězích z prodeje domu, ale dveře se zabouchly jako výstřel do srdce. Už neplakala. Sklopenou hlavou sešla dolů. Dana měla pravdu vychovala darebáka. Musela to přiznat a snést její výčitky, bez střechy nad hlavou.
Když se vrátila do vesnice, osud ji znovu udeřil Dana zemřela před půl rokem; její dům teď obývali skoro cizí příbuzní. V jemném dešti se ukryla u autobusové zastávky a přemýšlela o budoucnosti.
Překvapila ji světla auta ten předešlý muž, nový pán domu, na ni zavolal:
Nastupte, jste promočená!
Odmítla se vzlyky neměla kam jít, a ten cizinec byl tak starostlivý. Skoro násilím ji dostal do auta.
Mluvili. Věra vyprávěla svůj hořký příběh, jen návštěvu u syna zatajila z hrdosti. Řidič, Ondra, jí navrhl, aby zůstala u něj, alespoň na čas. A tak se Věra Nováková vrátila do svého starého domova, teď patřícího Ondrovi. A zůstala.
Ondra pracoval od svítání do soumraku měl pilu, která se rozrůstala; ona se starala o domácnost vaření, prádlo, úklid. S moderními spotřebiči to šlo snadno. Ondra, ještě mladý a rozvedený, na novou rodinu nepomýšlel.
Její přítomnost byla přesně to, co potřeboval pod jejím mateřským křídlem, jako sirotek vychovaný v ústavu, konečně poznal teplo domova. Kdykoli mluvila o odchodu, odporoval:
Kam bys šla? Tady jsi doma!
Postupně se i její srdce oteplovalo. Krevního syna nenahradíš, to ne, ale Ondra se ukázal být vzácnou dobrotou, skoro jako vlastní dítě. S blížící se zimou se rozhodla nosit mu oběd do pily byla kousek, a někdy byl tak zaneprázdněný, že se nestihl vrátit.
Ten den mu donesla termos s h
