Poslední jablka na dači

Podzimní slunce se opíralo do oken staré dači kousek za Litoměřicemi. V kamnech praskalo dřevo a vzduch voněl skořicí a sušenými houbami. Seděli jsme kolem stolu téměř všichni — můj bratr Tonda s manželkou, sestra Hana a já. Chyběly jen děti, které běhaly venku po zahradě. A uprostřed toho všeho seděla maminka. Drobná, schoulená v tátově starém křesle, s dekou přes kolena a pohledem upřeným kamsi do rohu.

Tonda položil mobil na stůl a nahlas si oddechl. „Tak co bude s mámou příští týden? Já hlídám zakázku v Plzni. Padesát fasádních panelů, termín do pátku. Nemůžu se rozdvojit.“

Hana zaklapla notebook a založila ruce na prsou. „Já ji měla na celý minulý víkend. Mimochodem, Toníku, celou sobotu čekala, že se zastavíš. Upekla tvoje povidlové buchty. Seděla u okna do osmi večer, než usnula v křesle. Já pak ty buchty rozdala sousedům, protože doma nemáme místo v mrazáku a mně po nich děti akorát skáčou po stropě.“

„Jezdíš za ní dvakrát do měsíce. Já mám barák na kraji Brna, ne dvacet minut tramvají jako ty,“ ohradil se Tonda. „A mimochodem, minule jsi říkala, že jsi z ní úplně vyšťavená. Že pořád dokola vypráví o Starých Splavech a letním kině, kde potkala tátu. Že už to nemůžeš poslouchat. Cituji, jestli dovolíš: ‚Jako bych pečovala o batole.‘ Konec citace.“

V tu chvíli se maminka pokusila vstát. Ruce se jí rozklepaly tak, že porcelánový hrnek s heřmánkovým čajem zacinkal o podšálek. Pár kapek vyšplíchlo na vyšívaný ubrus po babičce. Hana po něm bleskově chňapla ubrouskem a tvářila se, že se nic nestalo.

Maminka si toho všimla. Ztuhla. Sklopila hlavu a zaťala bezzubé dásně. Její ramena se nepatrně zachvěla a já viděl, jak jí po tváři stéká první slza. Schovala ji do dlaně dřív, než si toho Hana stihla všimnout.

Pustil jsem vařečku, se kterou jsem míchal guláš, a přešel k ní. Objal jsem ji kolem ramen a ucítil, jak pod svetrem vyčnívají křehké kosti. „Mami, neplač. Aspoň tě budu mít celý týden pro sebe. Zahrajeme si kanastu. Nebo mi budeš diktovat recept na tu tvou svíčkovou, co mi nikdy neprozradíš celou.“

Tehdy se otevřely dveře verandy a do kuchyně vešla moje sedmnáctiletá Eliška. V montérkách od barvy, s jablkem v ruce. Chvíli stála ve dveřích a poslouchala. Pak beze slova přešla k babičce, klekla si k jejímu křeslu a vzala ji za obě ruce. Ty prsty, tak vrásčité a lehké, že byly skoro průsvitné.

„Babi, nech je,“ řekla tiše. „Strejda s tetou jsou unavení. Víš co? Ty zůstaneš tady na dači. S náma. S tátou, s mámou a se mnou.“ Otočila se na židli a pokračovala: „Já jsem včera našla na půdě krabici s tvýma starejma loutkama. S těma, jak si říkala, že jsi je měla za protektorátu. Víš, jak jsi mi vyprávěla o tom, jak jste s pradědečkem chodili na představení do Říše loutek? Strejda Tonda to asi zná ze školy, ale já bych to chtěla slyšet od tebe. Celý. I s tou historkou o loutce, co jí upadla hlava na jevišti a ty ses tak smála, že tě maminka musela odvést ven.“ Mávla rukou ke sporáku. „A zítra na oběd uděláme slepičí vývar s domácíma nudlema. Ten, co jsi vařila strejdovi, když byl malej a měl spálu. Máš ho pořád napsanej na tom zažloutlým papíře, co máš zastrčenej v kuchařce pro Magdu?“

Z kouta, kde seděl Tonda, se ozvalo slabé odkašlání. Nic neřekl. Díval se do stropu a rychle mrkal.

Eliška se nevzdala. „Učešu ti vlasy, babi. Zapletu ti copy a dám do nich ty modrý pentle, co jsem nosila na gymplu. Teta Hana říkala, že jí to jako malou hrozně vytáčelo, že jste jí tím ničili vlasy. Ale mě se to hrozně líbí. Jsou jak z pohádky o princeznách. A pak si večer sedneme na lavičku pod hrušku. Než půjdem spát, uděláš tátovi, mámě a mně na čelo křížek. Jako vždycky. Jako když jsem byla malá a nemohla usnout v bouřce.“ Hlas se jí na okamžik zlomil, ale pokračovala: „A víš co, babi? Je úplně jedno, že občas zapomeneš zamknout nebo že ti ukápne polívka na halenku. Že se ti třesou ruce. Že nám jednu historku řekneš za odpoledne třikrát. To přece vůbec nevadí. Vůbec. My jsme rádi, že jsi tady s náma. Tady jsi doma. Ne v nějakým domově, kam tě chtěli dát ségry z tátovy práce, když slyšely, jak se o tebe nemůžeme starat. Tady. S náma. My tě nikam nedáme. Táta to za ňákou ceduli s pečovatelskou službou nikdy nevymění. Říkal, že je na řadě. Abys to vrátil. Že tys nosila jeho, když měl horečku. Utírala mu ústa. Oblíkala ho. Poslouchala po sté, jak mu ve skautu dal ňákej kluk pěstí.” V tu chvíli už Eliška slzy neskrývala. „Tak teď bude on nosit tebe, babi. Teď jsi ty naše malá holčička. Pojď sem. Dej mi pusu, ty naše holčičko.“

V místnosti bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Jen zvenku doléhal křik dětí, co házely spadané listí. Hana seděla bez hnutí, se zavřenýma očima. Tonda se díval do skleničky se slivovicí, kterou celou dobu svíral v ruce. Ani jeden nepromluvil. A pak maminka zvedla hlavu. V očích už neměla slzy, ale jakési světlo. Pohlédla na Elišku jako na zjevení. „Když jsem byla malá, Eliško, ještě před válkou, tatínek mi vyřezal ze dřeva malýho vrabce. A ten vrabec lítal, když se za něj zatáhlo za špagát…“

A začala vyprávět. Všichni se beze slova přisunuli blíž. Hana si sedla na podlahu ke křeslu. Tonda odložil skleničku a opřel se lokty o kolena. Já jsem stál u dveří a díval se na svou dceru, jak drží babičku za ruku a poslouchá.

Venku se pomalu stmívalo a první světlušky začaly blikat mezi jabloněmi. Maminka vyprávěla o kině pod širým nebem, o vůni lípy a prvním polibku s tátou na mole u Máchova jezera. Vyprávěla pomalu, přeskakovala mezi roky, pletla si jména, smála se vlastním chybám. Celou tu dobu ji Eliška nepustila. A když babička v půlce věty usnula, hlavu opřenou o opěradlo, Eliška ji přikryla dekou a zašeptala něco, co znělo jako slib.

Maminka nás opustila další jaro. Tiše, ve spánku, v pokoji v přízemí našeho domu, kam se přestěhovala z dači. Poslední, co viděla, byl pohled na rozkvetlou třešeň za oknem a Eliščinu ruku ve své dlani.

A od té doby, každé ráno, když se na té třešni objeví první květy, usedá na parapet jejího pokoje babočka admirál. Sedí tam celé hodiny, s křídly rozevřenými do slunce. A večer, když se slunce schová za komín sousedovic stodoly, zvedne se a zmizí vysoko nad korunami stromů. Eliška tehdy odkládá knihu, přistoupí k oknu a položí dlaň na chladné sklo, přesně v místě, kde ještě před chvílí ta babočka seděla. „Neboj, babi,“ řekne tiše. „Postarám se o tátu. Až zestárne. Slibuju.“

Rate article
MagistrUm
Poslední jablka na dači