Šedivý kocour se krčil v nejzazším koutě své klece a třásl se. Bylo mu jedno, že má na pravé oko šedý zákal a na levé nevidí už vůbec. Bylo mu jedno, že ho sem zase někdo přinesl v té proklaté přepravce. Třetí návrat za poslední měsíc. To, co ho drtilo, byl čmuch. Pach dezinfekce s nádechem zvířecího strachu. Ten pach už znal.
U vchodu do útulku v brněnských Židenicích postávaly dvě ženy. Jedna držela přepravku, druhá si mnula spánky.
„Zase,“ řekla ta s přepravkou. Byla to ošetřovatelka, paní Vlasta. „Včera večer mi volala ta paní z Bystrce. Prej ho našla schovanýho za pračkou a nemohla ho dostat ven. Prý na ni syčel.“
Druhá žena, vedoucí útulku, si povzdechla. „Vždyť je to přitom takový mazel. Hlavně teda… no, byl.“ Podívala se na datum v kartě. „Tři adopce za pět týdnů. Všichni ho vrací, protože se bojí. Schovává se, nejí, a když se k němu někdo přiblíží, škrábe. Abych řekla pravdu, Vlasti, já už nevím. Rozpočet je napnutý, místa není nazbyt. Pokud si ho do pátku nikdo nevezme…“
Věta zůstala viset ve vzduchu, těžká a nevyřčená jako ti, co na ně v tomhle domě s drátěnými výběhy čekají.
V tu chvíli, vysoko na topolu u plotu, seděla straka. Ne ledajaká. Tahle straka poslouchala, nakláněla hlavu a její korálkové oči těkaly z žen na budovu a zpátky. Když se ženy otočily a odnášely kocoura dovnitř, chodbou kolem štěkajících psů až do poslední klece vlevo u radiátoru, straka to všechno sledovala. Pak prudce vzlétla.
—
Kakadu jménem Žolík byl postrach Smíchova. Bydlel v bytě ve třetím patře činžáku u Santošky a vládl železnou… teda zobákovou rukou nad dvěma psy, třemi kočkami a jedním velmi nešťastným křečkem. Všichni mu říkali Diktátor. A právem. Když se ráno probudil a protáhl si bílá křídla, první, co udělal, bylo, že sundal z bidla zvoneček a rozhoupal ho takovým způsobem, že to znělo jako požární poplach.
Psi zalezli pod stůl, kočky se rozprchly do všech stran. Jen křeček dál spal ve své boudičce. Toho Žolík respektoval. Měl styl.
Straka přistála na okenní římse. V zobáku držela kus sušeného manga, který před chvílí šikovně vyfoukla ze stánku na trhu. Položila ho na parapet a udělala dva kroky zpět.
Žolík otevřel levé oko. Pak pravé. Podíval se na mango, pak na straku.
„Nazdar,“ řekla straka a uklonila se tak, jak to viděla u holubů na Staromáku.
Žolík ani necekl. Jen si přeskočil na bidle a čekal.
„Mám k tobě prosbu. Velkou. A časově dost kritickou,“ spustila straka a její hlas zněl vážně. „Jde o život.“
Kakadu zvedl chocholku. „Žádnej život mě nezajímá, dokud nevím, co je to za ovoce a proč má tak divnou barvu,“ ukázal zobákem na mango.
„To je dárek. A ten život se týká jednoho kocoura. Šedivýho, skoro slepýho. Vrátili ho potřetí. A jestli si ho nikdo nevezme do pátku…“
„Tak co? Půjde zase na ulici? To my kočky doma máme, furt někam lezou. Žádná sláva,“ odfrkl si Žolík.
Straka se nadechla. „Ne. Dají ho uspat. Nadobro. Rozumíš?“
V místnosti nastalo ticho. Dokonce i psi přestali funět pod stolem. Žolík sklonil hlavu, až se jeho chocholka dotkla parapetu. Pak ji zase zvedl a podíval se strace přímo do očí.
„A co s tím mám jako dělat já? Jsem kakadu, ne sociální pracovník.“
„Ty máš holku,“ řekla straka tiše. „Takovou tu, co ti každý ráno dává čerstvou vodu a kupuje ti oříšky. Lidé jí říkají majitelka, ale my víme svoje. Je to hodná duše. Už má doma dva psy a tři kočky. Jeden kocour navíc se ztratí, ne?“
„Zbláznila ses,“ vyprskl Žolík. „Vždyť je to samec. A slepej. To bude průšvih. Bude narážet do nábytku, rozbije moje zrcátko…“
„Tvoje zrcátko rozbili tví kocouři minulej tejden, když se honili kvůli mouše,“ podotkla straka věcně. „Tohle je jiný. On je hodnej. A jestli to neuděláme, tak umře. Umře, Žolíku. Někdo ho přiveze v přepravce, položí na stůl a za deset minut je po všem. Nikdo si ho nevezme, protože se bojí. A on se bojí, protože skoro nic nevidí. Je to začarovanej kruh. Ale naše holka… ta je zrovna ten typ člověka, co takový věci prolomí. Jen ji tam musíme dostat.“
Žolík dlouho stál na římse a hleděl dolů na tramvaje projíždějící ulicí. Pak se prudce otočil.
„Jak daleko to je? Ten útulek?“
„Dva kilometry. Kousek za Lužánkama, směr Židenice,“ vyhrkla straka.
„Dva kilometry!“ vykřikl kakadu. „To tam budu letět celej den!“
„Ty nepoletíš,“ řekla straka. „Poletím já. A ty zařídíš, aby tam došla ona. Zítra ráno. Až půjde do práce. Místo na autobus ji nasměruju jinam. Teda… trochu netradičně.“ A mrkla.
—
Druhý den ráno, přesně v sedm čtyřicet, vyšla Kamila z domu. Třicetiletá grafička, která vstávala každý den o půl hodiny dřív, aby stihla vyčistit Žolíkovi klec a dát čerstvou vodu všem svým zvířatům. V ruce držela lahev s kávou, v uších měla sluchátka. Mířila na zastávku tramvaje.
A pak se to stalo.
Z koruny lípy nad chodníkem se ozvalo hlasité, zoufalé, až tragikomické zakrákání. A černé tělo se zřítilo dolů. Straka dopadla na chodník, roztáhla křídlo a začala panicky pobíhat v kruzích. Kulhala. Křídlo jí viselo bezvládně k zemi.
„Ježišmarjá!“ vykřikla Kamila a vytrhla si sluchátko z ucha. Běžela k ní.
Jakmile se přiblížila na metr, straka nadskočila a bolestivě odhopkala o kus dál. Opět zakrákala, jako by prosila o pomoc, a znovu se rozběhla, tentokrát ulicí směrem k Merhautově. Kamila neváhala a rozběhla se za ní.
Celou tu šílenou cestu si pamatovala jen matně. Straka se z posledních sil potácela chodníkem, zastavovala se, nechávala ji přiblížit, a pak zase popoběhla. Kamila za sebou nechala rozlitou kávu, na přechodu jí málem srazil cyklista, ale ona běžela dál, fascinovaná a vyděšená, že to zvíře umře dřív, než ho chytí.
Po dvaadvaceti minutách se zastavily před vchodem do útulku.
Straka se zapotácela, usedla na betonový schod a podívala se na Kamilu. V těch očích nebyla bolest. Bylo v nich zadostiučinění. Pak se zvedla, zatřepala křídlem a naprosto zdravá vzlétla na střechu.
Kamila tam stála s otevřenou pusou. Pak se podívala na dveře útulku a na nich na nápis.
Nevěděla proč, ale vešla dovnitř.
—
Vevnitř ji přivítal štěkot a pach dezinfekce. Paní Vlasta zrovna vyplňovala nějaké papíry. „Dobrý den, hledáte někoho konkrétního? Máme tu spoustu koťat, máme i štěňata…“
Kamila prošla kolem ní a zamířila do chodby. Nevěděla, kam jde. Nohy ji nesly samy. Až došla na konec. Tam, kde stála klec u radiátoru a v ní se choulil velký šedivý kocour. Jeho pravé oko, zakalené a unavené, se na ni upřelo. Levé bylo slepé.
„To je Šedivec,“ ozvala se za ní Vlasta. „Ale toho vám nedoporučuju. Je to bojánek, schovává se, lidi ho vracej. A je skoro slepej. Vidí asi tak…“
„Na dvacet pět procent,“ dokončila za ni Kamila a sama se zarazila, odkud to slovo vytáhla.
Přistoupila ke kleci. Kocour se přikrčil, ale neutekl. Její ruka se pomalu vsunula mezi mříže. Dotkla se jeho hlavy. Nejdřív jen prsty. Pak celou dlaní. Kocour zavřel oči a začal tiše příst.
Vlasta ztichla. „Paní, já vážně nevím, jestli…“
„Já ho beru,“ řekla Kamila tiše. Pak pevněji: „Kde podepíšu papíry?“
—
Trvalo to týden. Straka den co den přilétala na římsu Žolíkova okna. První den jí nikdo neotevřel. Druhý den jen Žolík protáhl zobák škvírou a zasyčel: „Nemám čas, ten tvůj mrzák se mi nasral pod konferenční stolek!“
Třetí den už mluvil klidněji: „Sežral moje oříšky. Všechny. A ani se neomluvil.“ Čtvrtý den: „Ukázal jsem mu, kde je záchod. Musel jsem do písku dloubnout zobákem asi padesátkrát, ale pochopil to.“ Pátý den: „Spí se mnou na bidle. Teda… spí je silný slovo. Chrápe.“ Šestý den už Žolík seděl na římse a vedle něj, schoulený do klubíčka, podřimoval Šedivec.
Sedmý den straka dorazila jako obvykle. Žolík na ni mrkl a posunul k ní tlapou kousek sušeného ananasu. „Dnešní speciál,“ řekl.
Straka se zakřenila. „Tak co, Diktátore? Jaké to je, mít vlastního kocoura?“
Žolík se naparil, roztáhl křídla a zahřměl do pokoje: „KDO SE DNES DOTKNE ŠEDIVCE, BUDE ZOBÁKOVÁN!“
Pod stolem to zašustilo. Dva psi a tři kočky okamžitě zmizeli pod sedačkou. Jen křeček se otočil v boudičce na druhý bok. Ten měl pořád styl.
Šedivec otevřel své zdravé oko, podíval se na straku a pomalu, rozvážně zamrkal. Pak zase zavřel oči a přitulil se blíž k bílému peří. Začal příst.
Straka si vzala ananas a posadila se vedle nich. „Tak povídej, jak to bylo dál,“ zachechtala se. „Prej že jsi včera roztrhal celou roličku toaleťáku, abys mu ukázal, že se to trhá na kousky a ne na pásky?“
„Nebylo to na pásky,“ odsekl Žolík dotčeně. „Bylo to na umělecký dílo. Ale on to nepochopil. Taková citlivá duše. Ale neboj,“ dodal a opatrně položil zobák na Šedivcovu hlavu, „já ho to naučím. Všemu. Za tejden už bude dělat kotrmelce. A za dva tejdny…“
„Za dva tejdny bude línej jako ty,“ skočila mu do řeči straka.
Kakadu se na ni podíval, ale neřekl nic. Místo toho pomalu, temně a tak strašidelně, jak to jen kakadu umí, zašeptal: „Přesně tak.“
