Dcera padlého policisty šla sama na aukci německého ovčáka šokující důvod!
Výstaviště v okrese Vrbový Potok bylo vždy hlučné, lepkavé a trochu moc velké pro tak tichou a drobnou holčičku, jako byla Ema Nováková. Letní slunce pálilo do štěrku, měníc každý závan vzduchu v něco hustého a jasného. Atrakce hučely za masnými stánky, prodejci vykřikovali nabídky na karamelovou kukuřici a losy, zatímco z hlavního pavilonu se ozýval vzdálený zvuk kladívka. Tam, v centru největší události dne, bylo Emě osm let a od minulého listopadu, dne, kdy na farmu přišli dva uniformovaní policisté a její svět se rozpadl na tisíc kousků, nevyslovila ani slovo. Její matka, policistka Tereza Nováková, byla pryč. Padla při výkonu služby, psaly noviny, odešla tak, že nezůstalo místo pro otázky ani naději. Od té doby Emě hlas zmizel, schoval se do koutku jejího těla, který ani ona nemohla najít.
Ale toho rána se Ema probudila za úsvitu s bolestí na hrudi silnější než obvykle. Okamžitě šla k zaprášené sklenici, kterou naplnila mincemi byla dost malá, aby je všechny pojala. Desetihaléře z narozenin, čtyřkoruny vydělané prodejem limonády, stříbrné dvacetikoruny, které jí matka tajně dávala jako odměny. Dvakrát je přepočítala: dvaapadesát korun a pár padesátihaléřů. Poklad pevně schovala do batohu a čekala u dveří.
Radka, manželka její matky, se ji snažila odradit: Emmo, zlato, nemusíš na tu aukci chodit, řekla klečíc před ní s unavenýma očima, které kdysi bývaly tak jasné. Nenajdeš tam, co hledáš. Uděláme si raději palačinky, ano? Ale Ema zavrtěla hlavou, její pohled upřený na Radčin prsten, který se třpytil v ranním světle. Ten zlatý prsten teď vypadal nesprávně, příliš velký na jejím třesoucím se prstu. Karel, Emčin nevlastní otec, zůstal stranou, hrál si s telefonem a snažil se nevypadat nervózně. Nevěděl, jak jí po pohřbu pomoci, leda by řekl něco jako: No tak, Emo, musíš jít dál, jinak nebudeš moct žít. Někdy ho za to nenáviděla. Jindy na to ani neměla sílu. Jeli mlčky, Radčina oprýskaná Škoda poskakovala po venkovské silnici, každá výmol na asfaltu trhl Emýma rukama. Když dorazili na parkoviště, Radka se naklonila a zašeptala: Ať se stane cokoliv, miluji tě, dobře? Ema se podívala na svá kolena a zadní dveře se s rachotem zavřely. Vzduch na výstavišti ji okamžitě udeřil: vůně popcornu, sena, potu a kovu rozpáleného sluncem.
V pavilonu se lidé tlačili kolem dřevěných lavic, které směřovaly k malému pódiu. Několik policistů v uniformě stálo vpředu, zřejmě zmatených. Na straně stála jediná kovová klec s ručně psanou cedulí: Aukce vyřazených policejních psů. A tam byl: Rex, jediná věc, která Emě ještě připadala skutečná z její matky.
Ne vzpomínka, ne fotka, ale Rex, jehož tvář byla teď šedivá stářím, ale oči stále tmavé a bystré. Seděl tak, jako by to místo patřilo jemu, ale jeho ocas se sotva hýbal. Jeho pohled přejel dav a pak se instinktivně zastavil na Emě. Po zádech jí přeběhl mráz. Měsíce se Ema cítila naživu jen v noci, když Rexovi šeptala přes plot za starou policejní stanicí, poté co všichni odešli. Svěřovala mu věci, které nemohla říct nikomu jinému, tajemství, bolest, kterou cítila, a jak moc toužila, aby se její matka vrátila domů. Rex neodpovídal, ale poslouchal, a to stačilo.
Muž v pomačkaném modrém obleku zavolal příliš vesele: Dnes máte všichni šanci získat kousek historie Vrbového Potoka! Náš vlastní Rex, který sloužil pět let u policie, odešel do důchodu poté, co nás opustila strážmistr Nováková. Hledá nový domov. Pojďme mu dát trochu lásky, ano? Ema sevřela svou pokladničku tak pevně, že sklo zarazilo do dlaní. Radka jí něžně položila ruku na rameno, ale Ema se odtáhla. Ohlédla se po davu: zvědaví diváci, možná místní, kteří si její matku pamatovali, nebo jen lidé, kteří si chtěli užít podívanou. Ale v první řadě spatřila dva muže, kteří do davu nezapadali. Jeden byl vysoký, se šedivými vlasy, v bílé košili a s vlčím úsměvem: Viktor Hrdlička, majitel Hrdličkovy bezpečnostní služby, jméno, které Ema viděla na billboardech s heslem Bezpečnost, které můžete věřit. Druhý byl hrubší, v džínové košili s fleky, tvář zarudlou od slunce a vrásčitou: Jaroslav Jarda Beneš, farmář z druhé strany údolí. Dívali se na Rexe s touhou, která Emě svírala žaludek. Snažila se na Viktora nedívat, ale jeho pohled se k ní stále vracel, chladný a zkoumavý. Jarda naopak na Emu moc nehleděl, ale podle napjaté čelisti bylo vidět, že zatíná zuby. Aukce začala oznámením: Začínáme na pět tisíc korun. Někdo nabízí pět tisíc? Emě srdce bušilo. Pět tisíc. Její mince teď vypadaly směšně malé. Radka stála za ní nepříjemně. Rexův pohled byl bdělý, jak nabídky rostly. Muž v baseballové čepici zakřičel: Pět tisíc! Viktor zvedl prst: Deset tisíc. Jarda bez váhání řekl: Patnáct tisíc. Čísla rychle stoupala, hlasy byly hlasitější, vzduch nabitý napětím a očekáváním. Ema vystoupila vpřed. Aukcionářovo kladivo se v jeho ruce kývalo. Další nabídky? Její hlas, tak dlouho tichý, vystoupil jako stín v hrdle, ale donutila se pokračovat, hlas stále chvěl: Nabízím… Slyšela ohlušující ticho. Aukcionář se na ni podíval s něhou, která bolela: Zlato, kolik nabízíš? Ema podala sklenici oběma rukama: Dvaapadesát korun a padesát haléřů
