Říkali mu tak báby, co okupovaly dvě lavičky před naším činžákem v pražských Holešovicích. Chlap kolem pětatřiceti, žádný chození do hospody, žádný návštěvy ženských. Prostě divnej. Přistěhoval se loni na podzim a od té doby žil jako poustevník, což dráždilo každou správnou sousedskou kontrolní komisi. Že si někam odskočil rozumem, to bylo to nejmírnější, co o něm prohlásily.
Jenže já znám jeho příběh. Nebo aspoň tu část, co mi sám řekl, když jsem mu jednou pomáhal vytáhnout nákup do schodů. Před pár lety přišel při požáru o všechno. O ženu, dvě malý holky, tchyni a jejich starýho kocoura. Ránu ustál, nezahořkl, nezbláznil se, ale v bytě, kde každej kus zdi připomínal to, co bylo, už nemohl bejt. Prodal velkej byt na Vinohradech a koupil tuhle malou garsonku v přízemí. Klid, ticho, zapomnění.
Jenomže jedna věc mu v hlavě zůstala zabetonovaná. Když viděl toulavýho psa nebo kočku, musel ho nakrmit. Byl to takovej jeho rituál. Vycházel z baráku, v ruce igelitku s granulema, a rozdal to všem chlupatejm nebožákům po cestě na Smíchov, kde dělal skladníka. Lavičkové osazenstvo z toho šílelo. Prý bordel, prý smrad, prý kdo to má uklízet. Párkrát na něj zkusili i zhurta. Jenomže ouha.
Tenhle tichej chlapík, co vypadal, že neumí napočítat do pěti, dřív dělal instruktora pro speciální jednotky. Když se ho dva ranaři z vedlejšího vchodu pokusili poučit pěstmi, skončili oba na Bulovce. A ještě si to odnesli domů, protože jeden jeho bývalý parťák teď seděl na policejním ředitelství. Tím pádem k němu nikdo nemohl. A to ty baby na lavičkách sžíralo ze všeho nejvíc.
Jinak to byl nejklidnější člověk pod sluncem. Usmíval se. Na každou urážku, na každou jízlivou poznámku, co se na něj snesla od vchodu. On jen prošel, krmil svoje zvířecí kamarády, a usmíval se. Jako by mu bylo všechno jedno. A mně došlo, že mu to jedno fakt je. Protože v těch chvílích, když se ty pouliční směsky cpaly granulema a vrtěly ocasem, on jako by viděl někoho jiného. Někoho, kdo na něj shora mával. Jeho holky.
Před Vánocemi se to zlomilo. Byl pátek večer, na schodech se motal jeden z místních oslavenců a pan Nikdo vycházel na svou poslední krmnou směnu. Ten ožrala mu ze srandy nastavil nohu. Chlapík letěl ze tří schodů rovnou na beton a uslyšel křupnutí. Holenní kost. Sanitka, sádra, berle. V nemocnici si poležel pár dní a pak se dokolébal zpátky do svýho tichýho bytu.
A nastal problém. Nákup. S jídlem pro sebe by to nějak vyřešil, ale co jeho smečka venku? Bez něj by do dvou dnů hladověli. Stál před krámem na Ortenově náměstí, opřený o jednu berli, druhou rukou se snažil udržet tašku a bolest mu cukala v obličeji. Zrovna vycházela ze dveří paní Dostálová, jedna z těch bab. Ta nejhlučnější.
Chvíli na něj koukala, pak si něco zabručela o tom, že Pánbůh trestá lidi tím, že jim vezme rozum, ale najednou k němu přišla. Vytrhla mu tašku z ruky, strčila si ji pod paži a bez řeči ho odvedla domů. Doma mu uvařila čaj, zametla podlahu a utřela prach na poličce. Než odešla, prohlásila, že jí je fuk, co tomu řekne parta z lavičky, a ať jí dá klíče. Že prej stejně nemá co dělat, tak mu uvaří a nakoupí.
On se na ni podíval, celý nesvůj, a pak ze sebe vypravil: „Paní Dostálová… já bych vás chtěl poprosit ještě o jednu věc. Pro mě hrozně důležitou.“ Ona zpozorněla, zvědavá, co z něj vyleze. A on ji poprosil, jestli by nemohla dvakrát denně nakrmit jeho zvířátka. Má prý v komoře zásobu granulí, ale s tou nohou to teď nedá. A že bez toho nemůže žít. Doslova.
Bába se na něj chvíli dívala, pak si odfrkla a šla. Druhý den ráno ale vstala v šest. Za tmy, jako by šla na špionážní misi, obcházela barák, rozhlížela se, jestli ji nikdo nevidí, a sypala granule do misek schovaných za křovím. Odpoledne znova. Najednou zjistila, že už nemá čas sedět na lavičce a probírat, kdo s kým spí a komu se rozvedla dcera. Musela mizet, měla tajný poslání. A aby nevzbudila podezření, dál tam seděla s ostatníma, ale nervózně poposedávala a pořád koukala na hodinky. Její druhej život.
Po pár týdnech se pan Nikdo začal belhat ven s hůlkou. Lavičkové komando hned spustilo: „Tak co, Pánbůh vás potrestal, co? A to krmíte kdejakou hav�ď!“ On se jen usmíval. Bylo mu to fuk. Musel rozchodit nohu. A navíc, teď měl nečekanýho spojence. Paní Dostálová okamžitě spustila, že je to všechno pomluva a že nemaj bejt zlý. Trochu se divily, ale nechaly to bejt. Za měsíc už chodil do práce. Kulhal minimálně, kost srostla dobře.
Jednou v březnu, když se vracel z odpolední šichty, uviděl přímo před lavičkami sedět bezdomovce. Starý pán v roztrhané bundě a teniskách, pod sebou igelitový pytle a celý se třásl zimou. Dopoledne sice svítilo slunce, ale teď odpoledne už se zvedal severák a bylo to znát. Pan Nikdo k němu přišel, sundal si svou zimní bundu a podával mu ji.
„Dědo, vemte si ji. Bydlím kousek, mám doma druhou.“
Bezdomovec zvedl hlavu. Obličej samá vráska, špinavý bílý vlasy trčely na všechny strany. Ale oči. Obrovský, blankytně modrý oči. Jako by do toho zničenýho těla někdo omylem namontoval oči anděla.
„Já si tu bundu vezmu,“ řekl stařec chraplavě. „Ale pod jednou podmínkou. Vezmeš si tu moji.“ A začal ze sebe sundavat tu svou roztrhanou hadru. „Mám tam pro tebe v kapse dárek,“ dodal a podal mu ji.
Pan Nikdo se usmál, vyměnili si bundy, a on tu špinavou věc, co smrděla ulicí a cigaretama, odnesl domů. Pověsil ji na háček u futer a zapomněl na to. Dlouho tam visela, než si jednou v sobotu dopoledne pustil televizi a náhodou narazil na přímý přenos losování Sportky. Bezmyšlenkovitě na to zíral, až ho něco napadlo. Vstal, přešel ke dveřím a strčil ruku do kapsy té odpudivé bundy.
Jeho prsty nahmataly složený papírek. Vytáhl ho. Byl to los. Rozložil ho, podíval se na televizi a slyšel, jak moderátor čte výherní čísla.
Shodovala se. Všechna.
O měsíc později zaklepal na dveře paní Dostálové. Předal jí obálku. Když ji otevřela, našla v ní klíče a adresu. Byt v činžáku na Letné. Slunný, s výhledem na park, dva plus jedna. A doklad o vlastnictví na její jméno.
Paní Dostálová na něj koukla přes slzy a pronesla jen: „Pan Nikdo bláznivej…“
Už mu tak neříkají. Aspoň ne nahlas. Teď je z něj „excentrický milionář“. Prochází kolem laviček a slyší jen uctivý šepot a zdvořilý pozdravy. Peníze mění lidi. Nebo spíš to, co si o nich myslí.
On se ale nezměnil. Bydlí pořád v tý svý garsonce v přízemí. Jen teď má auto a víc času. Jezdí po Praze. Křižuje Stodůlky, Žižkov, Prosek, všude, kde by se mohl potloukat bezdomovec. Hledá starce s modrýma očima. Někoho, kdo mu dal los za sedmdesát milionů. Ale nikdo ho neviděl. Nikdo o něm neslyšel. Jako by se po něm slehla zem.
A psy a kočky krmí pořád. Granulema. Každý ráno a každý večer.
Pan Nikdo z prvního patra. Bláznivej chlap se psím a kočičím nebem.
