Vojtěch s rachotem zabouchl dvířka chladničky tak, že poskočila láhev s mlékem.
„Ani jeden rohlík, ani kousek šunky. To jako fakt?“ otočil se s nechutí ke Kláře, která seděla u kuchyňského stolu a něco ťukala do notebooku. Bylo půl desáté večer a ona sotva pár minut předtím přišla z druhé směny.
„Večeře je v troubě. Hned to ohřeju,“ řekla unaveně a zavřela počítač.
„Ty tomu říkáš večeře?! Já jsem přijel z montáže, dřel jsem dvanáct hodin jako kůň. Chlapský žaludek se nespokojí se zbytkama od oběda!“ procedil Vojta skrz zuby a teatrálně zvedl alobal z pekáčku. „Mamka měla svatou pravdu. Říkala mi to tenkrát před svatbou. Prý si beru ženskou, co neumí uvařit ani pořádnou svíčkovou, natož domácí knedlíky. Měl jsem jí tenkrát věřit.“
Klára ztuhla. Ruce se jí mírně roztřásly, ale donutila se k pomalému, hlubokému nádechu. „Tvoje máma to říkala? A v čem jsem teda tak hrozná? Podlaha je umytá, Matýsek je vždycky čistě oblečenej, byt je uklizenej. A tenhle byt je po mojí babičce, takže mi tady laskavě nevyčítej, že jsem si tě vzala kvůli němu. Co ještě po mně chceš?“
„Tohle není jídlo,“ ukázal Vojta vidličkou na pekáč, jako by to byl hlavní důkaz u soudu. „Zapečený brambory s trochou kuřecího. Kde je pořádnej flák masa? Kde je dezert? Místo toho tady cítím akorát prázdnou peněženku a lenost.“
„To je kuře na smetaně, Vojto. Domácí. A bramborová kaše k tomu. Co je na tom špatnýho? Jenže ty to nevidíš, protože jsi snědl mozek. Kdybys občas přinesl domů aspoň základní nákup, mohla bych udělat králíka na víně. Ale moje výplata z prodejny se tenhle měsíc nafoukla jenom na nájem a školku, ne na tvý labužnický choutky,“ vysvětlila Klára věcně, i když v krku cítila knedlík.
„Ty dobře víš, že teď finančně podporuju mamku! Táta umřel a ona je na všechno sama. A já ti navíc řekl, že šetřím, abychom si mohli něco dovolit! Pro nás všechny!“ vybuchl Vojta a praštil vidličkou o linku.
Klára si hořce odfrkla. Vojtěch pracoval v liberecké automobilce jako seřizovač a bral slušné peníze. Jenže poslední rok se rodinný rozpočet scvrkl jen na její plat. On zmizel z finančního koloběhu rodiny. Nájem, elektřina, léky pro Matýška – všechno táhla ona. Každá koruna, kterou vydělal, putovala do malého domku v Rokytnici, kde bydlela jeho ovdovělá matka. Aspoň to tvrdil.
„Zase ta tvoje mamka? A co my? Pamatuješ si ještě, že máš ženu a pětiletýho kluka? Matýs potřebuje nový boty, ne abys utíkal za maminkou pokaždý, když se zmíním o penězích,“ neudržela se Klára.
„Mamka nutně potřebuje vyměnit kotle! A vůbec, ty jsi poslední dobou hrozně protivná. Hadám se s tebou furt. Potřebujeme si od sebe odpočinout,“ mávl rukou a uhnul pohledem ke dřezu.
„Odpočinout? Já nejsem protivná, já jsem vyčerpaná! Zkus si žít od výplaty k výplatě, zatímco tvůj muž živí celou svoji rodinu kromě tebe!“
„Tak mi uvař pořádně maso a nebudeš vyčerpaná!“
„Ty to fakt nechápeš, viď? Kup suroviny! Já taky šetřím! Z těch pár drobnejch, co mi zbyly po zaplacení složenek, šetřím na dovolenou. Chtěla jsem k moři. My tři. Ty, já a Matýsek. Poprvé v životě do Chorvatska!“
„A co mamka?“ zeptal se Vojta naprosto nechápavě, jako by právě pronesla rouhání. „Pojede s náma?“
„Tvoje máma má ještě dceru Ivetu, jestli sis nevšiml. Dospělou ženskou. Ať jede s ní. Nebo ať ji vezme do lázní, když má na rozhazování,“ odsekla Klára.
„Iveta se rozvádí! Mamka jí musí pomáhat platit právníka! Víš, jaký je to stres?!“ rozčílil se Vojta. „Nemůžeš pořád myslet jen na sebe!“
„Výborně. Takže ty posíláš prachy mamce, mamka je pošle Ivetě, a já živím tebe. Kdo mi pomůže s Matýskem? Kdo zaplatí dítěti obědy?!“ křičela už Klára a v očích se jí leskly slzy vzteku.
„Mamka vždycky říkala, že jsi vypočítavá kráva,“ ucedil Vojta pomalu a s gustem.
Ticho, které po té větě nastalo, bylo horší než křik. Klára se narovnala a ukázala ke dveřím. „Vypadni. Jestli je pro tebe tvoje matka svatá a já jen vypočítavá kráva, běž za ní. Teď hned. Jeď si do Rokytnice a přemýšlej, jestli ti uvaří líp než já.“
Vojta beze slova popadl bundu a klíčky od auta. Prásknutí dveří slyšelo asi celé panelákové patro.
Domů se vrátil po třech dnech. Vypadal provinile, ale zároveň podrážděně. Matýsek byl naštěstí na zahradě u Klářiných rodičů.
„Mamka chce, abychom si promluvili. Abychom to urovnali,“ oznámil Vojta, jako by se nic nestalo.
Klára na něj nevěřícně zírala. „To je od ní hezký. Takže z ničeho nic projevila zájem? Super. A my tu máme prázdnej byt. To je ideální příležitost si promluvit o tom, co se to s tebou sakra děje. Kde mizíš? Kde mizí tvoje výplata?“
„Už jsem ti to říkal, pomáhám mamce. Fyzicky. I finančně. Potřebuje objet krámy, na úřady, do banky. Je na to sama!“ bránil se Vojta.
„Na co je sama? Bere vdovský důchod, prodala tátovu dílnu. A co tvoje dcera? Matýskovi jsi za poslední rok koupil jednu jedinou hračku, a to ještě z Lidlu za dvě stovky! Kdy mi naposledy přinesl kytku? Na výročí? Nic. Ani zvadlej karafiát. Protože všechno, co vyděláš, jde na tvou ségru a její alimenty!“
„Dokud se Iveta nepostaví na nohy…“ začal Vojta, ale Klára ho zarazila.
„Ona se nikdy nepostaví! Protože celej život žije jako pijavice. Jestli tohle bude pokračovat, tak se postavím na nohy já. A to tak, že odejdu!“
„Ale vždyť je to i můj byt! Mám právo rozhodovat!“ rozkřikl se Vojta.
„Aha! Najednou je to tvůj byt? A kdo platil plyn v prosinci? Kdo platil ten novej boiler? Kdo kupuje Matýskovi Novikové ve škole? Všechno já! Takže až tvoje ségra vyhraje ve sportce, můžeme se bavit o tvých právech. Zatím jsi tady jen na návštěvě!“ Klára mu strčila do ruky igelitku s jeho věcmi. „Běž bydlet k Ivete. Nebo k mamince. Tam bude vaše rodinná idylka kompletní. Já už nemůžu. Vy jste jedna toxická sekta a já už nechci být sponzorem vašich dluhů!“
Vojta se naštvaně sebral a zase odjel. Tentokrát to trvalo dlouho. Dva měsíce. Ani jednou se neozval kvůli rozvodu. Jen psal SMS, že se musí vzpamatovat.
Byl parný červenec. Klára s Matýskem jeli na týden do Třeboně, ke známým na chatu. Měli se vrátit v neděli, ale kvůli bouřkám a padlému stromu na trati se vrátili o den dřív.
Když v sobotu večer odemkla dveře garsonky, v nose ji praštil smrad cigaret a levnýho vína. Na botníku ležel cizí batoh. Z obýváku se linula tichá hudba.
„Vojto? Ty jsi doma?“ zavolala opatrně.
„Sakra, Kláro! Vy už jste tady?! Měli jste přijet až zítra! To je… to je malér,“ vykoktal Vojta a vyřítil se z ložnice v nátělníku a teplácích. Stoupl si tak, aby zablokoval výhled do pokoje.
„Co blbneš? Co se děje? Je ti špatně? Pust mě dovnitř, Matýsek potřebuje na záchod,“ zamračila se Klára a odstrčila ho.
A pak ji uviděla. Mladou holku s havraními vlasy, zabalenou v jejím saténovém županu. Seděla na rozestlané posteli a s klidem si nalévala Colu do skleničky.
„Ahoj, já jsem Nikola. Vojta říkal, že seš jeho bejvalka a že si tady jenom necháváš věci,“ pronesla dívka s ledovým klidem a napila se.
„Jeho bejvalka?!“ Klára se otočila na Vojtu, který stál bílý jako křída. „Tohle je Nikola? A proč, proboha, nosí můj župan?“
„Hele, Kláro… Nikola je na tom špatně. Vyhodili ji z kolejí, nemá kam jít. Tak jsem jí řekl, že může na pár dní zůstat…“ blábolil Vojta.
„Na pár dní? V mým bytě? Zatímco já spím na chatě? Ty ses definitivně zbláznil!“ vykřikla Klára.
Nikola se líně zvedla a položila si ruku na břicho. „Poslouchej, teto. Já jsem těhotná. Je to Vojtovo dítě. Takže my tady teď bydlíme. Jestli se ti to nelíbí, můžeš zpátky na tu chatu. Nebo k mamince. Jak chceš,“ ušklíbla se.
Klára cítila, jak se jí zastavilo srdce. Ale půl roku neustálých hádek a ponížení ji změnilo. Místo slz ji zaplavila vlna ledového, smrtícího klidu.
„Tak jo, beruško. Hezky sis to vymyslela. Ale teď ti řeknu, jak to bude.“ Hlas se jí skoro nechvěl. „Sundej si ten župan. Je můj. A teď ten byt… Ten je taky můj. Po babičce. Vojta Dvořák je tady vedenej jako manžel, to je všechno. Nemá na něj nárok. Žádnej. Chápeš to?“ Odmlčela se a otočila se na Vojtu, který stál s otevřenou pusou. „A zítra… zítra jdu na rozvod. A na vykázání. A alimenty. A požádám je zpětně. Za celej ten rok, cos tady jenom jedl a lhal.“ Znovu prudký nádech. Ukázala ke dveřím. „Tvoje maminka měla pravdu. Jsem vypočítavá. Tak si oba do deseti minut sbalte saky paky a mazejte. Třeba do Rokytnice. Já od ní za šest let neslyšela jediný hezký slovo. Tak ať ti to stojí za to, Nikolo. Čas běží!“
Nastala panika. Nikola zesinala a vrhla se na Vojtu. „Vojto! Tys mi říkal, že jsi tři roky rozvedenej! Tys mi říkal, že je to tvůj byt! Ty lháři! Já do tý Rokytnice nepojedu, vždyť ty na tu Krkonošku řveš z telefonu každej den! Cos to se mnou udělal?!“ začala hystericky brečet a tahala ho za tričko.
„Ty jsi přece říkala, že bydlíš u matky, ne?!“ křičela Klára na Vojtu. „Tak hele, je mi jedno, kam půjdete. Můžete jít klidně spát pod most. Ale z mýho bytu zmizte. Je pozdě, já jsem z cesty a chci spát. Vy dva jste jedna velká špinavá hromada lží. Okamžitě!“
Nikola popadla svůj batoh, ledabyle do něj narvala oblečení a s řevem vyběhla na chodbu. Vojta za ní stál jako opařený a nevěděl, co dřív. Klára otevřela dveře dokořán.
„Kláro… To nemyslíš vážně, ne? Kam já teď v noci půjdu? Vždyť nemám ani korunu! A mamka… mamka by mi vynadala, že jsem to pokazil!“ šeptal vyděšeně.
„Tím sis měl zabývat dřív, než jsi sem přitáhl cizí holku. Říkals, že rodina je základ. Tak ji máš. Běž za ní. A tohle,“ ukázala mu snubní prsten, který ze sebe okamžitě strhla, „končí. Sbohem, Vojto. A doufám, že už tě nikdy neuvidím.“
Druhý den ráno podnikla rázné právní kroky. Rozvod byl nakonec velmi rychlý, protože Vojta neměl v ruce jediný důkaz o tom, že by do bytu jakkoli investoval. Naopak Klára měla potvrzení ze všech účtů. Soud mu nařídil platit alimenty a přikázal mu do měsíce opustit trvalé bydliště.
Následující rok byl pro Kláru těžký, ale v tichu té těžkosti se jí začalo dýchat mnohem lépe. S Matýskem si vytvořili svůj bezpečný svět. Vyměnila zámky, vymalovala a poprvé za posledních pět let neměla na konci měsíce minus na účtu.
Když se po roce a půl Vojta ozval, byl z něj vetchý stín. Sešli se v kavárně ve městě, kam přišel poprvé po dlouhé době navštívit syna.
„Matýsek počká venku s tvojí mámou. Tady máš občanku, aby tě do kavárny pustili,“ podala mu Klára lhostejně doklad. Byl vyhublý, neoholený a špinavé montérky páchly zatuchlinou.
„Děkuju ti, že jsi přijela. Já vím, že jsem zklamal… Nikola odešla. Matka mě vyhodila. Sestra se mi vysmála. Vyhodili mě z fabriky, a já… já to nezvládám, piju,“ spustil monotónně, oči upřené do země.
„Vojto, já ti nerozumím. Proč jsi tohle všechno udělal? Proč jsi rozbil rodinu kvůli mámě, která tě stejně odkopla, a ségře, co se ti vysmála? Měli jsme všechno. Lásku, klid, zdravý dítě…“ kroutila hlavou.
„Protože jsem byl slepej idiot, Kláro. Opustil jsem jedinou ženskou, která mě kdy měla doopravdy ráda. Mohl bych… mohl bych Matýska vidět víc? A… mohli bychom to zkusit? Já se změním!“ chytil ji za ruku.
Klára ucukla. Pohlédla na něj s lítostí, ale ne s láskou. „Jako přátelé, Vojto. Maximum, co ti můžu dát, je, že Matýsek bude znát svého tátu. Ale já už nemám co nabídnout. Moje důvěra je rozbitá na padrť. To, co jsi provedl, se prostě nedá vrátit. Mrzí mě, že jsi skončil na ulici, ale to je tvůj boj. Já si ten svůj vybojovala. A teď mám konečně svatej klid.“
Vojta zůstal sedět sám nad studeným latté. Klára vstala, venku zvedla rozesmátého Matýška a zamířila k tramvaji. Podzimní vítr jí cuchal vlasy. Malý se jí vytrhl a utíkal napřed ke kolejím. „Mami, počkáme na tátu?“ zeptal se.
Klára zavrtěla hlavou a stiskla mu ruku. „Ne, zlato. Jedeme domů. Máš hlad? Dneska si dáme něco dobrýho.“
