V železářství na rohu to páchlo barvou a pilinami. Tereza stála u regálu se dřezy a už tři minuty čekala, až se na ni Radim podívá. Místo toho se hrabal v mobilu a očividně četl něco vtipného, protože mu cukal koutek.
— Tak co, tenhle, nebo támhleten rohový? — zeptala se a poklepala na cenovku s částkou osm tisíc čtyři sta. — Na šířku akorát, vejde se přesně mezi pračku a linku. Dáme to napůl, ne?
Radim zvedl hlavu a nasadil ten výraz, který Tereza za poslední rok začala nenávidět. Pobavené překvapení člověka, který právě objevil skulinu v daňovém přiznání.
— Napůl? Proč napůl? Ty s ním budeš mejt nádobí dvakrát denně, já jednou tejdně. Mně stačí stará vanička, já žádnej nerez nepotřebuju.
— Radime, do linky nemůžeš dát starou vaničku, je rezavá a netěsní. To je společná věc.
— To je tvoje věc. Já bych tu starou přetěsnil silikonem a vydržela by další tři roky. Ty chceš novej, ty si ho kup. Já svoje peníze neutrácím za módní výstřelky.
Tereza si přehodila tašku přes rameno. Poslední kapkou byl minulý měsíc, kdy odmítl přispět na dárek k promoci jejího synovce. Tehdy to řekl úplně stejně — tvoje rodina, tvoje výdaje. A ona to spolkla. Souhlasila. V hlavě si to nějak racionalizovala — budeme si hlídat každý to svoje, aspoň žádné hádky o peníze.
Jenže od té doby uběhly skoro tři roky a pravidlo se usadilo v jejich bytě jako černá plíseň v koupelně. Tereza si platila všechno sama — od zubní protetiky po zimní bundu. Když jí odešel kotel v dílně, kde šila zakázkové závěsy, půjčila si od kamarádky. Radim mezitím kupoval nové kolo, protože staré bylo "těžké na nohu".
Ten večer seděla v obýváku a v mobilu kontrolovala zůstatek na spořicím účtu. Sbírala na tátovu rehabilitaci. Po mozkové příhodě se učil znovu chodit, pojišťovna hradila jen základní terapii, ale neurolog doporučil specializované centrum v Poděbradech. Dvoutýdenní pobyt stál sto deset tisíc. Měla našetřeno sto patnáct. Za čtrnáct dní měla dostat prémii za velkou zakázku a tátovi mohla pobyt rovnou zaplatit.
Z vedlejšího pokoje se ozvalo pípnutí Radimova telefonu a hned nato jeho hlas, líný, samozřejmý:
— Terko, mamka psala! Poslouchej, co našla!
Přehrál hlasovou zprávu nahlas. Ozvala se Zděna, tchyně, svým medovým tónem, který vždycky Tereze dráždil ušní bubínky: "Radimečku, Terezko moje zlatá! Představ si, v Lednici otevírají nové lázeňské centrum, přímo na klouby a na záda, paní Horáková z druhého vchodu tam byla a nemůže si to vynachválit. Týdenní pobyt, s plnou penzí, vyjde na sto deset tisíc. Musí se zaplatit do středy, jinak to zruší. Terezka je přece taková šikovná hospodyňka, určitě má něco stranou, vyřiď jí to, ať neotálí a pošle peníze rovnou na účet. Moc se těším, budu na vás v lázních vzpomínat! Papa!"
V Tereze se zastavila krev. Sto deset tisíc. Přesně tolik bylo na jejím spořicím účtu pro tátu. Tchyně to neřekla jako prosbu. Řekla to jako dispečer, který zadává příkaz k převodu.
Radim nakoukl do dveří s mobilem v ruce. — Slyšelas. Tak to tam pošli, ať to stihnou. Paní Horáková je náročná, kdyby to někdo vyfoukl, byla by zle.
Tereza odložila telefon na konferenční stolek. — Radime, tys řekl, že každý žije ze svého. Tvoje máma — tvoje výplata. Já to ze svého platit nebudu.
Zadíval se na ni, jako by ji slyšel poprvé v životě. — To myslíš vážně? Srovnáváš máminy klouby a nějakej blbej dřez? To ti nepřijde trochu mimo?
— Nesrovnávám klouby a dřez. Srovnávám princip. Tvůj princip. Já na to nemám, protože šetřím tátovi na rehabilitaci. Všechno, co mám, je jeho.
— Tvůj táta má svoji důchodovou, ať si to zařídí. Máma je ale moje máma, a ty jsi moje žena. Tvoje povinnost je pomáhat rodině.
— Tvoje rodina — tvoje výdaje. Tvoje vlastní slova, Radime. Můžu ti přehrát záznam?
Zbledl. To nečekal. Otočil se a beze slova odešel do ložnice.
Druhý den odpoledne, když Tereza balila zakázku v dílně, zazvonil zvonek. Otevřela a nestačila se divit. Na prahu stála tchyně Zděna, švagrová Dana a její manžel Libor — chlap jako hora, s výrazem nájemného vymahače. V ruce držela Zděna krabici s koláčky a nasadila ten svůj cukrkandlový úsměv.
— Terezinko, my jsme jely okolo a říkaly jsme si, že ti uděláme radost. Doma pečené, z čerstvého tvarohu. A povíme si, jak to uděláme s tím pobytem, ano?
Vstoupily dovnitř, aniž by sundaly boty. Dana se okamžitě rozhlédla po předsíni a její oči zabloudily ke skříňce, kde Tereza schovávala kabelku.
— Poslyš, Terezko, — začala Dana tónem starší sestry, která ví všechno líp, — tys odmítla zaplatit mámě lázně? To jako fakt? Vždyť tě máma bere jako vlastní dceru. Vlastní!
Tereza si stoupla do dveří obýváku, ruce zkřížené na prsou. — Vaše máma má dvě vlastní děti. Radima a tebe. Já jsem manželka, která má vlastního tátu, co se učí znovu chodit. Můj manžel mi tři roky opakuje, že každý platí za své. Tak teď toho pravidla využívám.
Zděna upustila krabici s koláčky na zem. Tvaroh se rozplácl po dlažbě.
— Ty nestydatá holko! — vyprskla a všechen med z ní spadl jako shnilá omítka. — Vzala sis mýho syna, bydlíš v jeho bytě, a budeš mi tady vykládat o nějakejch pravidlech? Když on řekl nějakou blbost, tys to měla přejít, ne to používat jako zbraň! Sebrala jsi mu rozum, ty zmije!
Libor udělal krok k Tereze a chytil ji za loket. — Hele, mazej pro kartu. Jedeme k bankomatu. Ať to nezdržuje.
Tereza vytrhla ruku, ustoupila ke konferenčnímu stolku a popadla mobil. Než se Libor vzpamatoval, zapnula nahrávání a namířila foťák na všechny tři.
— Nahrávám vás. Právě jste vnikli do mého bytu bez pozvání. Pane Libore, dotkl jste se mě proti mé vůli, to je omezování osobní svobody. Danko, prohrabáváš mi kabelku — pokus o krádež. Tohle video jde přímo do policejní datové schránky, jestli neopustíte byt do třiceti vteřin.
Dana ztuhla s Terezinou peněženkou v ruce a upustila ji, jako by hořela. Libor znejistěl a couvl. Jen Zděna zůstala stát, oči zúžené do štěrbinek.
— Ty nás nahráváš? Ty nás, paní Terezo, nahráváš? — zasyčela. — Víš ty co, holka, tvůj táta nechodí? Tak se modli, aby se aspoň doplazil k posteli. Protože jestli nezaplatíš, přísahám, že ti zničíme všechno, co máš ráda.
Tereza držela mobil pevně. Ruce se jí třásly, ale hlas byl klidný. — Tohle přistane u soudu jako vyhrožování. Jdete, nebo volám policii okamžitě.
Dana chytla mámu za rukáv. — Mami, pojď. Ona je fakt magor. Já nechci mít průšvih, viď Libore?
Libor už otvíral dveře. Vytáhl Danu na chodbu, Zděna se za nimi vybelhala, ale ještě na prahu se otočila. — Nebudeš mít klidnej den, děvko. Radim tě vyhodí na ulici i s tvým chromým fotrem.
Zabouchla dveře. Tereza se o ně opřela zády a pomalu sjela na podlahu. Srdce jí bušilo až v krku a dlažba byla studená a lepkavá od tvarohu.
Hodinu nato dorazil Radim. Klíč vrazil do zámku tak prudce, že se omítka vysypala. Vtrhnul do obýváku s mobilem u ucha, rudý v obličeji.
— Co jsi provedl mámě?! Brečela mi do telefonu! Okamžitě jí to zaplať, nebo odtud letíš.
— Každý platí za své, — zopakovala Tereza monotónně. Seděla na gauči s nohama složenýma pod sebe. — Tvoje máma, tvoje peněženka.
Zařval a praštil pěstí do dveří skříně. — Nekecej nesmysly! To je moje máma! Ty nemáš žádný právo jí odporovat! Okamžitě udělej převod!
Tereza natáhla ruku a ukázala na svůj mobil položený na stole. — Tohle je nahrávka, jak tvoje máma s Danou a Liborem vyhrožují mému tátovi a prohrabávají mi věci. Je tam tvůj hlas. Můžu to poslat na policii teď, nebo se můžeme domluvit jako dospělí. Vyber si.
Radim zmlkl. Barva z jeho obličeje vyprchala a nahradila ji barva staré omítky. Tereza viděla, jak mu v hlavě naskakují čísla paragrafů a scénáře průšvihů. Jeho sestra měla podmínku za pojistný podvod, Libor byl na podmínce za neplacení alimentů. Vtrhnutí do bytu a pokus o krádež by jejich trestní rejstřík definitivně pohřbily.
Druhý den dopoledne odemkla Tereza dveře do kanceláře advokátky Hany Mrázkové v Brně na Veveří. V čekárně to vonělo kávou a leštěným dřevem. Hana byla drobná, ostříhaná na krátko, s brýlemi posazenými na špičce nosu. Tereza jí všechno vylíčila a ukázala nahrávky.
Advokátka chvíli mlčela a pak se podívala přes brýle. — Takže on tajně tři roky posílá polovinu výplaty na účet, o kterém nevíte, a z toho financuje sestru a matku. Vy jste mezitím platila všechno sama na základě jeho vlastního pravidla. A teď po vás chtějí sto deset tisíc na lázně, přičemž vy ty peníze máte, ale jsou účelově vázané na léčbu vašeho otce. Je to tak?
— Přesně.
— Tak to je jasná nerovnost podílů ve společném jmění. Máte šanci získat větší díl z prodeje bytu. Navíc to včerejší vniknutí a pokus o vzetí karty — to je trestný čin porušování domovní svobody a pokus o loupež. Rodina si koleduje o pořádný průšvih.
V tu chvíli Tereze zapípal mobil. Na displeji se objevila Radimova esemeska: "Zítra ti vyměním zámky. Věci si vyzvedni do večera, pak je dám do sběru. A tu kartu na lázně zaplať, nebo táhni."
Hana zvedla obočí a prstem si posunula brýle. — To je geniální. Napsal písemné vyhrožování. Tím pádem máme všechno. Schválně — okamžitě mu napište odpověď.
Tereza naposlouchala: "Děkuji za upozornění. Nahrávám veškerou komunikaci pro soudní řízení ve věci rozvodu a rozdělení majetku. Byt je ve společném jmění, nemáš právo mě z něj vykázat. Výměna zámků bez mého souhlasu je nezákonná a bude předmětem trestního oznámení. T."
Odpověď přišla okamžitě. Jedno slovo: "Seš mrtvá."
Hana se usmála a zvedla mobil. — To by stačilo. Můžu vám rovnou sepsat návrh na rozvod a žalobu na vypořádání společného jmění. Zároveň podáme trestní oznámení na všechny tři — matku, sestru i švagra. A Radimovi pošlete poslední nabídku: buď podepíše dobrovolné vypořádání, kde uzná tajné převody jako svoje výlučné prostředky, a vy mu necháte polovinu bytu, nebo to všechno pošlu na kriminálku a bude zle. Vy rozhodnete.
Tereza naposledy vydechla, jako by v sobě tři roky držela dech.
— Pište. Všechno.
Pozdě večer se ozval zvonek. Podívala se kukátkem — chodba byla plná. Radim, Zděna, Dana, Libor. Celá smečka. Tereza otevřela, ale zůstala stát v půlce dveří, zatarasená nohou.
— Tak co, rozmyslela ses? — vyštěkl Radim. — Zaplať lázně a já na tu policii možná zapomenu.
— Já na policii nic nezapomenu, — řekla Tereza klidně. — Ale dávám ti poslední možnost. Tady je návrh dohody o vypořádání. Podepíšeš, že tajné účty a převody Daně jsou tvoje výlučné vlastnictví, a vzdáš se jakýchkoli nároků na moje úspory. Byt se prodá a rozdělí napůl. Lázně si zaplatíš sám. A tvoje rodina zmizí z mého života.
Dana vykřikla: — Nikam mizet nebudem, ty krávo!
Libor vykročil vpřed, ale Tereza zvedla ruku s mobilem. — Za mnou je kamera na notebooku, nahrává celou chodbu. Si nepřejete můj další krok.
Radim se podíval na Danu, pak na Libora, kterému naskočila žíla na čele. Všichni věděli, co by znamenalo další obvinění pro lidi s podmínkou. Ticho se protáhlo na celou minutu.
Pak se Radim natáhl pro papír, který Tereza držela v ruce. Vytáhl propisku, čmáral podpis a hodil papír na zem. — Jsi mrtvá pro tuhle rodinu, rozumíš? Mrtvá.
— To už dávno jsem, — odpověděla Tereza a zavřela dveře. Zevnitř otočila klíčem a opřela se o futro.
Pak si sedla na zem v předsíni a poprvé za tři roky se rozbrečela. Nebyly to slzy smutku. Byly to slzy úlevy.
Za měsíc seděla v kavárně naproti nemocnici, kam právě uložili tátu po prvním týdnu rehabilitace v Poděbradech. Kývl na ni z vozíku a zvedl palec. Doktoři říkali, že pokroky jsou nadprůměrné. Tereza mu poslala pusu a vytáhla z kabelky obálku od advokátky. Rozvod byl na světě, byt se prodával.
Na stole jí přistála zpráva od Radima: "Víš, žes mi zničila život?"
Napsala jednu větu a odeslala: "Každý žije ze svého. Měj se."
Zvedla šálek s kávou a podívala se z okna. Za sklem kvetly kaštany a vzduch voněl deštěm a cukrovou vatou z pouti na náměstí. Prsty levé ruky si promnula místo, kde ještě nedávno nosila snubní prsten — bledý proužek kůže už se skoro ztratil.
Objednala si dortík a poprvé za tři roky ho nemusela dělit napůl.
V kuchyni voněly jablka.
