V úterý večer jsem se vlekla z kanceláře. Bylo půl osmé, podzimní plískanice, na Florenci to smrdělo naftou a mokrým listím. U vchodu do nádražní putyky seděl na mokré lavičce starý chlap. Nedělal vůbec nic. Jen seděl, ruce v kapsách vytahaného baloňáku, a koukal do proudu lidí, co mizeli do podchodu. Asi deset metrů od bistra s párkama v rohlíku. Lidi kolem něj proudili, nikdo se ani nepodíval.
Já taky ne. Prošla jsem kolem a mířila rovnou k automatu na jízdenky.
Ale něco mě zastavilo. Ani ne tak myšlenka, spíš takový divný píchnutí v žaludku. Vrátila jsem se. „Ne, fakt to není bezdomovec,“ říkala jsem si. Boty měl sice sešlapaný, ale čistý. Pod límcem mu vykukoval límeček košile. Bílé.
„Dobrý večer. Můžu vám něco koupit?“
Trhnul sebou, jako by ho probudila. Podíval se na mě vybledlýma modrýma očima a chvíli jen mrkal.
„Ne, slečno, to není třeba,“ řekl potichu. „Já tu jenom tak čekám.“
„Na koho? Třeba bych mohla pomoct.“
Dlouho mlčel. Pak pokrčil rameny: „Víte, já už vlastně ani nevím.“
Zůstala jsem chvíli stát, docela bezradná. Pak jsem vešla do toho bistra. Koupila jsem ovesnou kaši s ovocem, dva teplé listové šátečky, čaj v termohrnku a jednu tu jejich polívku v kelímku. Vyšla jsem ven a položila tu papírovou tašku vedle něj na lavičku.
Díval se na ni. Pak na mě. A pak řekl něco, co si pamatuju doteď: „Děkuju vám. Ani ne tak za to jídlo. Ale že jste se mnou promluvila.“
Sedla jsem si. Byla zima, lavička mokrá, ale bylo mi to jedno.
Jmenoval se Jan Malát. Bylo mu jedenaosmdesát. Žena mu umřela před čtyřmi lety, syn žil někde ve Švédsku. Volal prý pravidelně každou neděli, ale už skoro dva roky nepřijel. „Má svůj život, firmu, hypotéku,“ řekl Jan, jako by se mu omlouval. „Nemůžu po něm chtít, aby se sem trmácel.“
Nejhorší na tom všem prý nebyl ten smutek. Ale to ticho. To strašný, dutý ticho v panelákovým bytě na Pankráci, kde jedinej zvuk bylo vrčení starý ledničky a občasný bouchnutí dveří od výtahu na chodbě.
Mluvili jsme skoro hodinu. Pak už mi opravdu ujížděl poslední autobus do Strašnic. Než jsem odešla, vytrhla jsem lístek z bločku a napsala mu svoje číslo.
„Kdyby bylo potřeba cokoli. Opravdu. Nakoupit, dovézt lék, zavolat instalatéra. Cokoli.“
Vzala jsem si jeho číslo taky. I když jsem si myslela, že mu nejspíš píšu naposled.
Za dva dny mi přišla SMS. Na displeji svítilo: „Tady Malát. Promiňte že ruším. Nesvítí mi žárovka v předsíni a já na tu stoličku už nevylezu.“
Ten večer jsem jela na Pankrác. Žárovka za šestnáct korun. Vyměnila jsem ji za minutu. Pak jsem si všimla, že kape kohoutek v koupelně a že těsnění pod dřezem drží tak na tři procenta. Zavolala jsem kamarádovi instalatérovi. Pak jsem mu pomohla přetřídit účtenky, co se mu hromadily v šuplíku.
Tak to začalo.
Každou středu po práci. Nákup, uvařit čaj, někdy donést krabičku s obědem z podnikový jídelny. Sedávali jsme v jeho malinký kuchyni, pili zelený čaj s medem a koukali na oprýskanou omítku. Vytahoval starý fotky. Hodně jich bylo ze Šumavy. Jeho žena tam milovala výlety. Ukazoval mi zažloutlý pohledy, co mu posílala, když byl na vojně. Četla jsem mu je nahlas. Někdy přikývl, někdy jen tiše seděl a měl zavřený oči.
Jednou se na mě podíval a řekl: „Slečno Kláro, nechtěla byste mi tykat? Já vím, že je to staromódní, ale připadám si u vás pořád jako cizí pán. A já bych byl rád, kdybyste byla… no, prostě Klára.“
Zasmála jsem se a podala mu ruku. „Tak dobře, Jane. Kláro mi říkala jenom babička, ale tobě to dovolím.“
A tak jsme si začali tykat.
Když jsem dostala angínu, bylo léto. Teplota skoro čtyřicet, byt vedro jako v peci, klimatizace rozbitá. Žila jsem sama, nikoho jsem neměla po ruce. Jen jsem ležela ve zpoceným povlečení a doufala, že usnu a probudím se zdráva.
Kolem šesté večer někdo zazvonil.
Ani ne jednou. Třikrát krátce. Naléhavě.
Doplazila jsem se ke dveřím, málem jsem sebou sekla o botník. Otevřela jsem. Na prahu stál Jan. V jedné ruce se opíral o hůlku, v druhé držel igelitku. A za ním funěl jeho soused ze čtvrtýho patra, mladej kluk z fitka, a držel dvě obrovský tašky.
„Nesu ti vývar,“ řekl Jan a omluvně se usmál. „Ale musel jsem poprosit mladýho Tondy, páč bych to sám nedonesl. Jsem trouba.“
V taškách bylo všechno. Horkej kuřecí vývar v zavařovačce, citróny, med, paraleny, čerstvý rohlíky, máslo a nějaký divný bylinkový bonbóny, co prej koupil ve večerce. Stáli v předsíni, oba dva, a Tonda se tvářil, že tu za chvíli udělá generální úklid, jestli to bude třeba.
„Jak jsi vůbec věděl, že jsem nemocná?“ zeptala jsem se chraplavě.
„Seš tři dny zticha. Nevoláš, nepíšeš. Tak jsem si to spočítal,“ řekl prostě. „Nemoh jsem čekat, až to přejde samo.“
Ten večer mi Tonda vynesl koš a umyl nádobí, co se kupilo ve dřezu. Jan seděl u mě v křesle, vyprávěl mi historky z mládí a hlídal, jestli vypiju celej ten vývar. Usnula jsem při jeho monologu o tom, jak kdysi na Šumavě zapadli s partou na běžkách.
Když jsem se za tři dny vyhrabala, došlo mi, že máme podzim. Začali jsme spolu chodit na náplavku, krmit labutě starým chlebem. Jednou v září, když vítr od Vltavy profukoval kabát, Jan najednou zmlkl, pak ukrojil z rohlíku poslední kůrku a podal mi ji. „Víš, já už skoro zapomněl, jak chutná chleba, když ho člověk dělí.“ Hodil kus labuti, usmál se a víc neřekl. Bylo v tom všechno.
Uběhly skoro tři roky. Jan zemřel v březnu, tiše, ve spánku. Na pohřbu jsem stála vzadu. Jeho syn, vysoký, unavený chlap ve středních letech, mi potom podal obálku. „Táta mi o vás říkal. To je od něj.“
Uvnitř nebyl dopis. Jenom starý, zarezavělý klíč. Od jeho bytu. A malá fotka ze Šumavy.
Dodnes mám ten klíč na kroužku. A jednou za rok, na začátku podzimu, když se venku ochladí a začne pršet, dojdu do toho bistra na Florenci. Koupím si listový šáteček, sednu si na tu lavičku a dívám se do proudu lidí, co mizí v podchodu. Čekám. Ani nevím na co. Možná na další píchnutí v žaludku.
Pak vstanu, schovám klíč do kapsy a jdu domů.
