– Lýdie, musíme najít cestu ven. Pokud se můj syn nestane mým dárcem, zemřu. Potřebuji pokrevního příbuzného, je to moje poslední šance,” plakal Vojtěch na prahu bytu své bývalé ženy.
– Syn? Neříkal jsi, že mám syna? Vyhodila jsi mě na ulici i s dítětem. Nemáš ponětí, čím jsem si musela projít, abych ho postavila na nohy. A teď jsi přiběhl? – Lýdie se nemohla uklidnit.
– Maminka mě donutila. Odpusť tomu hlupákovi!
Po tomto rozhovoru si Lýdie začala vzpomínat, jak to všechno začalo. Před dvaceti lety se cítila jako nejšťastnější žena na světě. Byla vdaná za úžasného muže a pod srdcem měla dlouho očekávaného syna. Tchyně ji neměla ráda, ale žena si byla jistá, že po narození vnuka její srdce roztaje.
V životě se však všechno odehrálo jinak. Jakmile byla Lýdie se synem propuštěna z porodnice, vzala si tchyně Vojtěcha stranou a pošeptala mu:
– Tohle není tvoje dítě! Pošli ji pryč! Přísahám ti, že ho zplodila ona.
– Co to říkáš, mami, že to na dítěti nepoznáš,” namítl.
– Jsi slepý, synku. Celý život budeš živit cizí dítě a tvoje hříšná žena ti nasadí parohy. Pak už bude pozdě, říkám ti. Řekni lidem pravdu a rozluč se s ní.
– Kam půjdou?
– Kdo jí porodil syna, ať jde k němu. O alimenty se nestarej, zajdu do účtárny a zařídím, aby ti oficiálně snížili plat na minimální mzdu. Dostane tři koruny! A my dva budeme žít spolu. To bylo tak dobré!
Lýdie si ten den pamatuje do detailu. Vyčerpaná s dítětem v náručí vyšla ven a plakala. Prostě neměla kam jít a nechtěla se vymlouvat na svou nevinnost. Tchyně, pokud má něco v hlavě, se nedá změnit. Vojtěch zradil svou rodinu.
Vrátit se k rodičům nepřipadalo v úvahu. Žili na venkově, takový incident by byl ostudou pro celou rodinu. Nikomu nelze dokázat, že ji manžel bezdůvodně vyhodil z domu. Nebýt dívek ze studentské koleje, šla by do světa. Pomohly jí, vyřešily všechny problémy s vedením a postaraly se o jejího malého syna.
Brzy se Lýdii podařilo získat práci v obchodě jako prodavačka. Dařilo se jí tak dobře, že si za pár let obchod pronajala a vedla ho sama, a pak ho odkoupila. Ano, měla to těžké, ale opravdu chtěla, aby její dítě mělo slušný život.
Brzy si Lýdie našetřila na vlastní byt. Postupně svůj obchod rozšiřovala a neslevovala z něj. Její syn neřekl o otci nic špatného, jen řekl, že se povahově neshodli. Celé ty roky se Vojtěch neobjevil ani na obzoru, takže si kluk zvykl žít bez táty. Vystudoval školu a nastoupil na prestižní univerzitu. A pak se objevil na prahu – jeho otec, který ho žádá, aby ho zachránil před smrtí.
Když Lýdie synovi o všem vyprávěla, řekl:
– Mami, on udělal opravdu zlou věc. Věděl jsem o tom, když jsem byl malý, říkali mi to tví kamarádi. Ale ty nejsi jako on, nikdy nenecháš lidi v nesnázích. Je to člověk a ty ho nenecháš zemřít. Je to tak? Pojďme do nemocnice, to musíme udělat.
Po operaci se Vojtěch okamžitě cítil lépe. Ukázalo se, že jeho syn je pro něj ideální dárce, takže se rychle zotavil. A nejdůležitější je, že Pavel je kopií svého otce. Jediné, co si od matky vzal, byl laskavý a obětavý pohled.
